Naše pověst „evropských potížistů“ získala další zářez. Prezident Klaus se zaradoval nad irským NE v referendu o Lisabonské smlouvě a premiér Topolánek se se svým zástupcem Vondrou vykrucují s odvoláním na přerušení zdejší ratifikace smlouvy podáním k Ústavnímu soudu. Docela smutně pak působilo vyjádření francouzského prezidenta na tiskové konferenci v Praze. Nicolas Sarkozy prohlásil, že „naši čeští přátelé potřebují čas“, aby si v koalici i opozici otázku Lisabonské smlouvy prodiskutovali. „Musíme jim dát čas, aby si pro sebe vybrali to nejlepší řešení,“ řekl doslova Sarkozy.

Stejnou větu by přitom mohl pronést také ohledně českého váhání s přijetím eura. Smlouva řešící klíčové institucionální problémy Evropské unie a společná měna jsou přitom stěžejními symboly integrace národů starého kontinentu.

Ukazuje se, že země, které nestály u kolébky úzké evropské spolupráce založené na společné obraně, budování konkurenceschopného sociálního modelu a rozvoji volného pohybu osob, peněz, zboží a služeb, hledí více na zájmy vlastní než přeshraniční. V integrované Evropě vidíme samozřejmost, za její osud žádnou zvláštní odpovědnost necítíme, ale o to usilovněji posuzujeme, co je pro nás samotné výhodné a co nikoli. Zkrátka a dobře, před solidaritou a soudržností preferujeme egoismus.

Komentátor Financial Times Wolfgang Munchau se nedávno pustil do guvernéra České národní banky Zdeňka Tůmy. Na internetu napsal: „Občas dumáme, jestli některé nově přistoupivší státy unie strávily aspoň pět minut přemýšlením o politické ekonomii společné evropské měny. Kdo to určitě neudělal, je guvernér České národní banky Zdeněk Tůma, který podle Financial Times řekl toto: „Ve srovnání s členskými státy eurozóny bychom se snadno mohli stát členy klubu. Na druhou stranu, když se podíváme na dobré ekonomické výsledky a vysokou kredibilitu naší měnové politiky, myslím si, že můžeme nějakou dobu zůstat mimo a naši ekonomiku to nijak nezraní.“ Takže Tůma vlastně říká, že jediná správná doba pro přijetí eura je, když dobré ekonomické výsledky přestanou. Možná ale nemyslel na to, že to bude právě ta doba, kdy my ostatní rozhodneme, že se do eurozóny nekvalifikujete.“ Tolik přední evropský ekonomický analytik.

Sám ekonomem nejsem, proto se nebudu pouštět do hlubokých rozborů hospodářských aspektů zavedení společné evropské měny. Z debat zasvěcených jsem pouze pochytil, že euro není lékem na ekonomické potíže, ale ani jejich příčinou. Plusy a minusy jeho působení na národní hospodářství se dají vysledovat až s větším časovým odstupem. Proto je například argumentace slovinskou inflací krátce po přistoupení k euru zavádějící. Zápory eura mají podobu rizik, která mohou, ale nemusejí nastat. Naopak přínosy jsou konkrétní: redukce transakčních nákladů, snížení hrozeb pro většinu podnikajících subjektů, tendence k rozumné správě veřejných věcí a zejména synchronizace národních ekonomik.

Ještě dodejme, že zájemce o členství v eurozóně musí splnit čtyři konvergenční kritéria, a sice cenové, úrokové, kurzové a rozpočtové stability. Zjednodušeně řečeno, by se průměrná míra spotřebitelské inflace neměla odchylovat o více než půl druhého procentního bodu od průměru inflací ve třech členských zemích EU s nejlepšími výsledky cenové stability. Roční průměrná výnosová míra desetiletého vládního dluhopisu by neměla přesahovat o více než dva procentní body průměr téže veličiny vypočítaný za země vystupující v předchozím inflačním kritériu. Dále by se kandidátská země měla minimálně po dobu dvou let bez mimořádného pnutí a devalvace centrální parity účastnit kurzového mechanismu ERM II. A konečně – podíl deficitu veřejných rozpočtů na hrubém domácím produktu nesmí překročit referenční hodnotu tří procent a podíl veřejného dluhu na HDP nesmí překročit referenční hodnotu šedesát procent.

Stav české ekonomiky napovídá, že bychom do eurozóny mohli vplout poměrně hladce. Od prvního ledna 2009 tak učiní i sousední Slovensko. Hodlá tím stabilizovat své hospodářství a prokázat připravenost k podílu na další integraci Evropy. Levicová vláda Roberta Fica se navíc lišácky snaží minimalizovat nespokojenost občanů, když například iniciuje vznik jakýchsi spotřebitelských hlídek, sledujících pohyby cen po zavedení eura, a to především z řad seniorů.

Tím se dostáváme zpět k politickému rozměru eura. Nekonečný spor českých ekonomů o euro není o nic méně ideologický než spor politiků. Ostatně není náhodou, že Bankovní rada ČNB se již stala převodovou pákou originálních vizí prezidenta Václava Klause a jeho národoveckého týmu věrozvěstů České republiky coby ekonomického tygra.

Když prostudujeme názory tuzemských politických stran zjistíme ve vztahu k euru typické „ano ale“. ODS by ráda stála po boku podnikatelů, ale ostýchá se podpořit Evropskou unii natolik integrujícím nástrojem, jakým je společná měna. Sociální demokracie by na euro kývla ráda, bojí se však dopadů na běžné občany. Nejvíce by se jí podle Jiřího Paroubka líbilo, kdyby měla jistotu vlády po dvě následná volební období. Pak by neváhala v prvním z nich k rychlému zavedení eura přistoupit.

Co však ČSSD nelze vytknout, je pochopení globálního významu společné měny. Evropu je nutné učinit efektivním hráčem v silné americko-asijské konkurenci. Stejně tak je nezbytné pracovat na uchování evropského životního stylu, kterému má rovněž napomáhat integrace dalších sfér našeho života. Výmluvné je heslo „Evropa bez bariér“, jež si za motto nadcházejícího předsednictví Evropské unie vytkla Topolánkova vláda. Kéž by tento slogan dokázala proměnit v činy, v neposlední řadě v měnové rovině. Jinak se místo bourání bariér dočkáme hloubení příkopů. Ba co víc: je nemálo těch, jimž učarovala představa České republiky coby důkladně izolovaného ostrova. Na něm se bezesporu vládne pohodlně, cizokrajní partneři nepřekážejí a občané se lehce nechají opít rohlíkem.

Pohled na mapu Evropy však podobný sen rozhání. Opravdu si někdo myslí, že je pro Českou republiku dlouhodobě výhodné stát mimo eurozónu a intenzivně sabotovat evropskou integraci?

Vysíláno 18.6.2008 na ČRo6