Historická návštěva čínského prezidenta je za námi a přišel čas bilancování výsledků. Pohled do světa médií nás přesvědčuje, že se toto bilancování zúžilo pouze na výši přislíbených čínských investic. Např. deník MFD včera na titulní straně hlásá, že by k nám mělo během příštích pěti let připlout na 300 mld. Kč investic, a vznáší pochybnosti, jestli jde o příslib reálný.

Je však příliv investic to jediné, ba dokonce to hlavní, co by aktivní zahraniční politika měla naší ekonomice přinést (stranou ponechávám, že mimoekonomické efekty jsou také zásadně důležité)? Podle obliby termínu „investice“ - zvláště v ústech prezidenta Zemana - bychom mohli soudit, že ano. Jenže nedostatek kapitálu rozhodně není tím, co trápí naše hospodářství. To trpí spíše nedostatkem investičních příležitostí a ochoty uvést do pohybu domácí kapitálové zdroje a rezervy na různých úrovních. Tato ochota je podvázána jak poptávkovou nejistotou, tak i neúnosnou byrokratickou a regulační zátěží.

Ne, nedostatek vnějšího kapitálu není tím, co nás primárně brzdí. A zahraniční investice nejsou zásadním faktorem rozhýbání ekonomiky. A ani v minulosti nebyly. Anglie se nestala světovou ekonomickou mocností, protože by v ní investovali indičtí sultánové. Stala se světovým lídrem díky svému domácímu podnikatelskému prostředí a díky přístupu na světové trhy, což byl vždy hlavní cíl britské imperiální zahraniční politiky.

A jsme zpět u čínské návštěvy. Čína je největším světovým trhem. Ptejme se, zda proběhlá návštěva pomůže k otevření tohoto trhu pro naše producenty, zda přispěje k odbourání vzájemné nedůvěry či konkrétních obchodních překážek. To se bilancuje jistě hůře než součty miliardových příslibů. Ale právě to by mělo být hlavním kritériem posuzování přínosu současného oživení česko-čínských vztahů.