Rozčilení patří při schvalování rozpočtu k obvyklým průvodním jevům a ani letos tomu nebylo jinak. Proto je možné odsuzovat selhání sociálních demokratů a vůbec celé sněmovny, která si nechala od věčně včerejších komunistů nadiktovat snížení armádních výdajů.

Také je možné spolu s Piráty a poslanci dalších opozičních stran krčit rameny a ironicky se usmívat nad tím, že se rozpočet schválil jen pár dnů před tím, než se odhlasuje snížení daní, a tedy příjmů právě schváleného rozpočtu, o 100 miliard.

Přesto je rozumnější emoce překonat, například připomínkou, že současná vládní koalice včetně výpomocného sboru komunistů se nakonec vždycky dokázala nad rozpočtem dohodnout a nepřipustila ani v jednom ze tří případů provizorium. Co vypadalo jako dobrodružný projekt nezodpovědného miliardáře, to se prokázalo jako stabilní řešení i v těžkých časech nastupující hospodářské krize.

V superlativech je možné pokračovat. Rozpočet bude schopný financovat vyšší důchody, i když bude třeba 30 miliard navíc. Platy učitelů vyrostou na 45 tisíc měsíčně, jak jim vláda slíbila. Padesát miliard získá zdravotnictví, procházející vážnými zkouškami, o desítky miliard se zvýší investice. Těžko z toho vyvozovat něco podezřelého nebo špatného.

Dokonce jde zpochybnit zásadní námitku, že všechny popsané výdaje jsou na dluh. I když se nechají stranou očekávané daňové škrty, rozpočet jde do příštího roku s deficitem 320 miliard. To je tak vysoká částka, že si při ní ani odborník nedokáže uvědomit, jak se stabilitou rozpočtu zamává v příštích letech.

Třeba se ale s pomocí zmíněné částky znovu roztočí kola tak zkoušené ekonomiky a peníze se do rozpočtu časem vrátí. Opravdu je těžké předpovědět, co přinese tak velký deficit, ovšem na druhé straně: kdy pomoct ekonomice, když ne teď. Nestranný pozorovatel tedy může připustit, že legitimní vláda má právo na takový plán i na pokus o jeho realizaci.

Přesto se asi ani příznivci vládní koalice nedokážou při pohledu na rozpočet zbavit určitého neklidu. Je možné se hodně zadlužit, každá taková útrata ale musí mít konkrétní smysl. Bohužel skoro všechny peníze, kterými se nafukuje státní dluh, míří do spotřeby a po řadě zklamání z minulých let můžeme pochybovat i o investicích do dopravy.

Česko se chová tak, jako by si bralo spotřebitelskou půjčku. Možná se to někdy později vyplatí. Lidé dostanou peníze, začnou nakupovat, tím se zvýší odbyt podniků a stát vybere víc peněz na DPH. Může to fungovat přesně tímto způsobem, jenže příliš přesvědčivá tato teorie není. Zato si všichni umíme dobře představit, jak to dopadne s rodinou, která spotřebitelskou půjčku přešvihne.

Autor je reportér serveru Seznam Zprávy