A máme zde novou vlnu diskuse o tom, zda přijmout euro, nebo jestli už jsme dávno neměli být v eurozóně či bychom naopak neměli utéct z Evropské unie „dokud to jde“. Koronavirus udělal z těchto úvah mediálně přitažlivá témata.

Faktem je, že jakmile zaklepala na brány Evropy krize, koruna okamžitě začala ztrácet hodnotu. Důvod je samozřejmě velmi jednoduchý. V takové situaci se investoři stahují ze všeho, co má i jen trochu vyšší míru rizika, malé měny jsou logickou obětí. Jistý vliv mohlo mít i zastavení toku turistů a jejich snížená poptávka po korunách, ale to bych asi příliš nepřeceňoval. Každopádně výsledkem propadu měny je nový stav v distribuci zisku, když exportéři profitují z kurzu, a zároveň socializace ztrát, protože slabá měna se nutně přelévá do inflace.

Vývoj kurzu koruny (www.kurzy.cz)

Není tedy divu, že zaznívají hlasy, podle kterých by se tohle všechno s eurem nedělo. Jistě, ani nemohlo. Ekonomika s eurem by v tomto ohledu byla stabilnější. Daleko stabilnější.

A podobně posílily hlasy naprosto opačné, které říkají, jak je skvělé, že euro nemáme, protože s vlastní samostatnou měnovou a hlavně kurzovou politikou budeme moci udělat víc pro rozběhnutí ekonomiky a překonání krize.

Začneme u toho druhého. Rovnou poznamenám, že se nehodlám zabývat extrémními nesmysly, jako představou, že vlastní měna je součástí národní svébytnosti či státní suverenity. To je nesmysl. Národní svébytnost je kategorie společenská a s tím, jestli máme korunu nebo euro naprosto nesouvisí. Suverenita je pojem z mezinárodního práva a s měnou taktéž nemá nic společného. Vize, že pro uchování státní suverenity je nutné rozhodovat o parametrech vlastní měny, patří do oblasti iracionality.

To je tedy ujasněno.

Co se kurzu týká: Ve skutečnosti to po krizi nebude nijak růžové ani s možnostmi národní banky pomoci kurzem k rychlému nastartování „turbín“. Malé měny budou dosti pravděpodobně dlouho pod tlakem rizika velké volatility kurzu, což je (skoro) to nejhorší, co se může exportně laděné ekonomice stát. V takové situaci se České národní bance podstatně zmenší manévrovací prostor až na faktickou nulu. Ve skutečnosti se bude hrát o její kredibilitu, o to, aby byla srovnatelná s ECB. Když bude kredibilita ČNB dostatečně vysoká, povede to ke stabilizaci kurzu. Pokud ne, ustálení koruny při zachování její plné přítomnosti na trhu se stane úkolem téměř nemožným. Kredibilitu bude banka schopna uhájit pouze tak, že se bude držet v nějakém rozhodovacím pásmu blízkém ECB, přičemž bude potřeba dávat najevo spíše „jestřábí“ (protiinflační) tendence. To ale není postup, který by sliboval vlastní ekonomice větší růstové podněty, než jaké budou mít k dispozici ekonomiky eurozóny. Ono to bude dokonce spíše naopak.

Samozřejmě je zde otázka, proč tedy kredibilitu ČNB nepodrazilo několik let intervencí proti koruně a udržování umělého kurzu 27 korun za euro? No protože trh to uznal jako kredibilitě neodporující opatření směřující ke splnění inflačního cíle. Navíc ČNB šla proti posilování vlastní měny a tlačila na mírné zvýšení inflace ke dvěma procentům ročně. Problém, který hrozí v souvislosti s krizí, je ale opačný – jakkoliv si o koruně můžeme namlouvat, že je fundamentálně podceněná, její aktuální problém je spíše její slabost (a s tím dovoz inflace) než síla. A zatímco k oslabování měny má každá národní banka celkem rozsáhlé možnosti, zastavování poklesu je problém.

Když to shrnu – i když máme národní banku, která před několika lety prokázala, že je ochotna převzít úlohu při nastavování základních ekonomických parametrů a podpořit i nesystémovými kroky růst, tentokrát budou její možnosti velmi omezené. Jinými slovy korunou a jejím kurzem ekonomice pomoci nepůjde.

Což vypadá jako silný argument pro euro.

Jenže z druhé strany tu máme zase pořádný mlýnský balvan. Itálie, Řecko, Portugalsko, Španělsko, tak trochu i Francie či Belgie. Skupina zemí, jejichž vládní dluh hrozí obrovskými komplikacemi a zásadní destabilizací eurozóny. Nelze odhadnout, co se stane po krizi, nakolik budou mít trhy trpělivost s financováním těchto států. I když pravda je, že například o španělské vládní bondy je stále (pro mne velmi překvapivě) obrovský zájem.

Jak je tedy vidět, tato krize zjevně přináší i novou dynamiku do diskusí o euru. Jakkoliv osobně pořád myslím, že projekt společné měny pro nás není do doby, než si Itálie a spol. vyřeší svůj dluh, tuto krizi je nutno brát jako nový fakt a je třeba se s ní při zásadním či dočasném odmítání eura racionálně vyrovnat.