České hospodářství je už od období rozvoje kapitalismu ve střední Evropě, tedy necelá dvě století, založeno na exportu průmyslových výrobků. Má to logiku. Náš trh je poměrně malý, a proto nemůže být ekonomika založena pouze na spotřebě lokálního domácího trhu. Existuje spousta produktů, jejichž výroba by samostatně pro tak malý trh nebyla technologicky, organizačně a zejména ekonomicky možná. Proto musíme řadu produktů nakupovat z ciziny.

Abychom mohli tyto nákupy zaplatit, musíme exportovat a prodat adekvátní hodnoty jiné produkce od nás do zahraničí. Nemáme totiž takové přírodní bohatství, jako třeba Norsko, Rusko, Sev. Amerika či země středního východu, na jehož těžbě a následném exportu jsou tamní ekonomiky převážně či z části založeny. Nemáme ani Alpy, Azurové pobřeží nebo Jadran, abychom mohli žít z turistického ruchu. A postavit naši ekonomiku na službách poskytovaných pouze na tuzemském trhu je evidentní perpetuum mobile; za to, že občan A poskytne v tuzemsku službu občanovi B a ten jinou občanovi C, který poslouží opět občanovi A si ze zahraničí bohužel nic potřebného nenakoupíme. Poslední možností by byl život na dluh. Tuto (krátkozrakou) variantu snad nemá cenu ani komentovat.

Nezbývá nám tedy nic jiného než na to co potřebujeme a chceme z dovozu, si vydělat něčím, o co bude zájem za hranicemi a co vyvezeme. Zemědělská produkce to vzhledem k protekcionistickým podmínkám na mezinárodním trhu zřejmě nebude. Zbývá tedy pouze průmysl a související služby.

Český (československý) průmysl se v minulosti na světových trzích etabloval řadou finálních výrobků – např. letadly, zemědělskými stroji, automobily a motocykly, obráběcími i textilními stroji, technologickými celky, vojenskou technikou, optickými přístroji a celou řadou dalších. Bohužel méně bylo zastoupeno spotřební zboží, ale i tak to poměrně výrazně posouvalo naši zahraničněobchodní bilanci směrem k exportní ekonomice. O postavení finalistů jsme bohužel ve většině zmíněných i dalších oborů do značné míry v posledních dekádách přišli, a tak se náš export dnes sestává z podstatné části ze subdodávek pro německé, rakouské, francouzské a další finalisty, přičemž významnější část přidané hodnoty se generuje u nich.

Na základě výše uvedené úvahy je zřejmé, že Česká republika k udržení a ev. zvýšení standardu života svých občanů export nezbytně potřebuje. Aby bylo co exportovat, neobejdeme se bez průmyslových výrobků (včetně služeb na ně navázaných). A aby byl export možný a úspěšný, musí být naše výrobky na světových trzích konkurenceschopné. K tomu jsou však nutné určité základní předpoklady:

Vzdělaní, chytří a šikovní lidé, jako tvůrci inovací a přidané hodnoty. Tedy pro konkurenceschopný průmysl potřebujeme školství a celý systém vzdělávání, které se zaměří především na potřeby výchovy chytrých hlav a šikovných rukou (přidanou hodnotu nebudou tvořit roboti, ale lidé svým umem, schopností inovovat, dovedností stvořit, nastavit, udržovat a opravovat, zejména při pružném a rychlém využívání mezer na trhu).

Průmysl potřebuje bezpečné, efektivní a stabilní zdroje energií – zejména elektřiny. Nemáme zdroje z vodních elektráren jako Rakousko či Norsko, nemáme plyn k výrobě elektřiny jako USA nebo Katar, musíme se zabezpečit tím, co máme k dispozici sami na svém území nebo co máme osvědčené. Každý stát, každá národní ekonomika má jiné podmínky, a proto mu logicky vyhovuje jiný energetický mix. Není důvod cizí individuální preference zavádět k nám, když naše podmínky jsou odlišné.

Společnost obecně a ekonomika zvláště nesmí mrhat prostředky na věci zbytečné a zbytné. Naše právní prostředí je zapleveleno a dále zaplevelováno množstvím různých předpisů a nařízení, která byla či jsou možná partikulárně i dobře míněna, ale ve své komplexitě jen zvyšují entropii systému, maří naši společnou energii, zdroje a motivaci lidí, které nám pak schází pro smysluplné činnosti potřebné k životu a práci.

S tím souvisí i předvídatelnost a stabilita právního prostředí a primární hájení našich vlastních zájmů. Je správné a často výhodné spolupracovat s dalšími, se kterými se nám společný zájem podaří dosáhnout efektivněji, ale život nám již zkušenějším mnohokráte ukázal, že ne vždy je navenek deklarovaná spolupráce výhodná pro obě/všechny strany. Bohužel je tomu tak spíš v menšině případů, zejména pokud spolu mají spolupracovat velcí a silní (někdy i arogantní) s malými a slabšími (často submisivními).

V neposlední řadě je úspěch exportu odvislý i od zahraničně politického servisu České republiky, tedy diplomacie. Ta by měla mít dva hlavní cíle – zajistit dobré postavení a tím i bezpečnost České republiky a jejich občanů a zároveň v maximální míře podporovat český obchod, zejména export.

A nakonec jeden z nejzákladnějších předpokladů úspěchu českého hospodářství. Průmysl má blízko k technice, skutečné vědě, k logice a matematice, a proto preferuje pragmatická řešení a evoluční postupy na základě praktických zkušeností (pozitivních i negativních). Úspěšnou ekonomiku nikdo zatím udržitelně nepostavil na jakékoliv víře, ideologii či přesvědčení, notabene zaváděným byrokraticky revolučním hurá stylem. To neznamená, že bychom měli abstrahovat od etiky chování a jednání, od ochrany zdraví, přírody, od humanismu. Ale to nemohou být cíle samy o sobě, to jsou totiž hodnoty, potřebné mantinely, v rámci kterých bychom měli žít a tvořit, vyrábět (prodávat, exportovat) i konzumovat.

Proč mám v poslední době stále intenzivnější pocit, že český průmysl se stává nechtěným oborem činnosti a měl by být redukován na úkor nějakých (jakých ?) vnitrostátních služeb? Proč se náš vzdělávací systém odklání od výchovy prakticky použitelných znalostí a dovedností k „okecávacím“ oborům, které ve svém přebujelém rozsahu žádnou významnou přidanou hodnotu nepřináší? Proč se naše národní energetická koncepce vzdává osvědčených lokálních zdrojů a zkušeností a žene se k závislosti na drahém importu a nezaručené stabilitě? Proč neustále vymýšlíme a implementujeme stovky a stovky nových formálních předpisů, údajně řešících či chránících detailně to, co je už řešeno a chráněno v obecnější podobě nebo co k nám násilně implementuje cizí pro nás nezvyklé a možná i nepotřebné vzorce chování? Proč se naše diplomacie navenek prezentuje politickými postoji, které přímo nesměřují ani k hájení našich národních, zejména bezpečnostních zájmů (včetně bezpečnosti energetické), ani k podpoře prodeje našich výrobků a služeb (jako to činí intenzivně třeba Američané, Francouzi či Němci)? Proč stále více cítím, že ideologie a bezbřehá víra v různé zázraky mají v médiích a politických postojích více prostoru, než pragmatická řešení běžných situací formovaných životními a pracovními zkušenostmi lidí tvořících hodnoty potřebné pro život? Proč mám vnitřní pocit, že bych si v.u. názory a postoje měl nechat raději pro sebe a nepublikovat je veřejně, nebo se pod ně aspoň nepodepisovat? Proč?