... hraje se tu nebezpečná hra

Je to hodně nebezpečná hra, jakou se finanční svět rozhodl hrát. Třeba mu to vyjde. Nebo taky třeba ne.

Na jedné straně vah je příchod dost možná další krize. Či spíš čtvrtého dna stále stejné krize. Protože co si budeme povídat, ona ta zpropadená krize, která začala plus mínus v době, kdy v roce 2008 padli Lehman Brothers, je pořád jaksi nedoléčená. Jako když máte virózu a místo, abyste ji vyleželi, jedete se snowboardem do Krkonoš. A do čtrnácti dnů ji máte znovu. A místo, abyste to teď už vyleželi, jedete na lyže do Alp. A po návratu se divíte, že to pořád nějak není ono.

Na druhé misce vah je hamižnost. Tedy přesněji řečeno naděje spekulantů, že světové centrální banky by mohly ještě nějaký ten čas sypat do světové – a hlavně americké – ekonomiky hromady levných a potenciálně jednou i inflačních peněz. Tak levných peněz, že se dají báječně používat ke spekulacím. Ke spekulacím na rostoucí ceny akcií, na rostoucí ceny státního dluhu, na rostoucí ceny nemovitostí, na sílící kurzy "rizikovějších" měn včetně například eura.

Když má spekulant na výběr mezi opatrností a hamižností, které z obojího většinou vyhrává? Samozřejmě hamižnost. Protože právě tahle volba dělá spekulanta spekulantem.

A tak se stalo, že na globálních trzích zase jednou převážila naděje, že levné peníze se dál pohrnou. A tahle naděje zase podporuje vše, co je jen trochu rizikové, a tedy nadprůměrně výnosné. Tudíž všechno tohle rizikové něco posiluje do nebe. Řada akciových indexů je dnes jen kousek pod svou historicky nejsilnější hodnotou vůbec. Zato dolar, který je dál (lehce naivně) považován za "bezpečný přístav", je nejslabší za téměř osm měsíců.

Je to ale mimořádně riskantní hra. Když pomineme hamižnost a zaměříme se na rizika, s úžasem zjistíme, že jich je dnes víc, než je běžné. Demokraté a republikáni v USA jsou doslova na válečné stezce. Jednání o zákonu o státních výdajích zatím nijak nepostoupilo. Rozpory mezi oběma politickými stranami jsou už tak obrovské, že by mohly ovlivnit i jednu zapeklitou událost, co se chystá na 17. října: Totiž jednání o zvýšení amerického dluhového stropu. Ve svém furiantství by demokraté a republikáni skutečně tentokrát mohli dopustit, že dluhový strop USA navýšen nebude. A první platební neschopnost USA v historii by mohla vyprovokovat ztrátu amerického ratingu, obrovský propad akciových trhů, prodražení úvěrů, vlnu nesplácení úvěrů ze strany domácností… zkrátka vše, co už tu ne tak dávno bylo.

Ale horko by mohlo potenciálně být i v Evropě. Šušká se, že během pár měsíců "zachráněné" Řecko bude potřebovat opět zachránit. Že Slovinsko by mohlo žádat o pomoc pro své banky. Že Kypr je skoro tam, kde byl před pádem své největší banky, ba co víc, že je na tom ještě hůř. Protože kyperské banky by mohly potřebovat navýšit kapitál o dalších 1,5 miliardy eur, aby se vyrovnaly s prudkým propadem kyperské ekonomiky, který přišel po jarních událostech. Podle ratingové agentury Moody's totiž nejspíš letos kyperská ekonomika propadne o 12 % (jako bych neříkala, že problém Kypru se ještě vrátí). A mohli bychom pokračovat.

Ale proč vlastně největší světové banky pořád posílají další peníze do oběhu, ačkoliv před rokem touto dobou by si každý vsadil na to, že dneska tak tomu již nebude? Protože tyhle centrální banky mají za to, že rizika pro světovou ekonomiku jsou nad očekávání velká a konec jejich steroidových injekcí by světovou ekonomiku nepěkně poškodil. A co svět na to? Hamižně se raduje ze své drogové závislosti.

Proč by nás to v našem malém českém rybníčku mělo zajímat? No protože i my v tom malém rybníčku děláme takové vylomeniny, jako že bezmyšlenkovitě nakupujeme nejrůznější podílové listy, dluhopisy, vstupujeme do druhých a třetích a nevím jakých pilířů… a tím vším tuhle hru hrajeme taky. S našimi vlastními penězi. Bacha na ně.

(Kratší verze tohoto textu byla originálně napsána pro Literární noviny)