21.9.2019 | Svátek má Matouš


EKONOMIE: Ekonomický nepravidelník XX.

26.5.2008

Alois Rašín (1867 - 1923)

Byl výjimečnou osobností, kterou charakterizovala přísná racionalita, důraz na osobní odpovědnost, odpor ke kompromisům a železná vůle. Nevytvořil originální ekonomickou školu a přesto se stal ekonomickou legendou - v březnu roku 1919 provedl měnovou odluku a deflační politikou udělal z Československa měnový ostrůvek stability v okolním moři hyperinflací.

Alois Rašín se narodil v Nechanicích ve východních Čechách. Byl v pořadí devátým potomkem tamního pekaře. Evidentně neměl v úmyslu pokračovat v rodinném podnikání a vyrazil studovat gymnázium. Nejprve v Novém Bydžově, následně v Broumově a gymnazijní putování završil maturitou v Hradci Králové roku 1886. Svoji studijní anabázi po vlastech českých zakončil místně v Praze, kde zahájil studia na lékařské fakultě Univerzity Karlovy, a následně také profesně, když ze zdravotních důvodů přešel z lékařské na právnickou fakultu. Ušetřenou energii, kterou již nemusel vynakládat na plánování a realizací stěhovacích plánů, nyní věnoval studiu (načetl opravdu kdeco) a organizaci akademického dorostu, který chtěl získat pro nový český politický směr. Jak už to tak u mládí bývá, je v opozici vůči všemu a všem. Alois Rašín nebyl výjimkou.

V roce 1891 zažil tři premiéry: 1. byl promován doktorem práv (ceremoniál si v následujících letech prožil ještě dvakrát, po každém odsouzení k žaláři totiž následovala ztráta akademických hodností). 2. vydal brožuru „České státní právo“, ve které nastínil program obnovení českého státu v demokratickém pojetí. 3. v souvislosti s publikací udělal zkušenost s represivními složkami mocnářství. Zatím byl pouze vyšetřován a brožura byla zabavena. Taková banalita ho nemohla zastavit a v politické aktivitě pokračoval dále.

Opozice mládeže vůči systému nabírala na obrátkách a intenzitě a demonstrace střídala demonstraci. Vídeňská vláda pro to neměla žádné pochopení a s hlavními představiteli studentského hnutí zinscenovala proces, který je dnes známý pod názvem „proces s Omladinou“. Alois Rašín byl jedním z celkového počtu 78 zatčených a odsouzených v roce 1894. Napodruhé již „proměnil“ a jako jeden z intelektuálních vůdců byl odsouzen k dvěma letům na Borech. V listopadu 1895, jen několik dnů před odpykáním trestu, dostali všichni odsouzení milost. Alois Rašín ji odmítl přijmout a vězení opustil až po hrozbě, že z něj bude násilně vyveden. Ani tahle epizoda ho nijak nezastavila v jeho politické a publikační činnosti. Nejprve založil Stranu radikálně státoprávní a následně vstoupil do strany Mladočechů. Po vypuknutí 1. světové války se Alois Rašín energicky a neohroženě angažoval v protirakouském odboji v organizaci zvané „Maffie“ (se sicilským zločineckým syndikátem to opravdu nemělo nic společného). V červnu 1915 byl zatčen a odvezen do vojenského vězení ve Vídni. Společně s Karlem Kramářem a dalšími byl obžalován z velezrady a dne 3.června 1916 byli odsouzeni k trestu smrti. Alois Rašín přijal rozsudek smrti s ledovým klidem: „Dopracoval jsem se k stavu naprostého klidu, v němž člověk ničemu se nediví, nic ho nevzruší, nic zvláštního nečeká.“ Čas ve vazbě a čas v cele smrti si krátil opravdu nevšedním způsobem - napsal učebnici ekonomie pod názvem „Národní hospodářství“ v rozsahu 370 stran! Vykonání rozsudku zabránila smrt stařičkého mocnáře Procházky a jeho nástupce Karel I. v lednu 1917 rozsudek smrti nejprve změnil na doživotní žalář a později v létě téhož roku udělil úplnou amnestii.

S blížícím se koncem války stoupala aktivita domácího a zahraničního odboje. Nikdo netušil, že konec monarchie vezme takový rychlý konec a předběhne konec války. Dne 25. října 1918 odjela delegace vrcholných českých politiků do Švýcarska na jednání s delegací zahraničního odboje. A tak zůstane věčným paradoxem, že v době státního převratu byly skoro všechny „politické monstrance“ v zahraničí. Touto historickou shodou náhod se dostal Alois Rašín mezi kultovní „politické pracanty“ tzv. „Muže 28. října“ a je nezbytné bezodkladně konstatovat, že sehrál v následných událostech naprosto mimořádnou roli. Nejprve v politické rovině - byl autorem Zákona č. 11, který byl základním zákonem Československého státu, a jehož prostřednictvím mělo být dosaženo „aby zachována byla souvislost dosavadního právního řádu se stavem novým, aby nenastaly zmatky a upraven byl nerušený přechod k novému státnímu životu...“ Následně v rovině ekonomické - realizací měnové odluky a deflační politiky. Protože má tento seriál v názvu „ekonomický“, tak ponechám politickou rovinu stranou.

Dne 4. ledna 1919 napsal Alois Rašín tajné memorandum, které je unikátní a pronikavou analýzou politické a ekonomické reality tehdejšího Československa a popisem následných kroků. Memorandum nejprve poslal prezidentu T. G. Masarykovi a na jeho výslovné přání také E. Benešovi. Tajné bylo jeho memorandum proto, „že by můj plán sotva zůstal utajen, ale hlavně proto, že bychom tu válečnou náhradu ztratili dříve, nežli bychom vůbec věděli, zda-li ji dostaneme. Neboť co se v tomto směru tady páše, co všechno kde kdo od státu chce, jest přímo neuvěřitelné.“ A jestli si kdokoli idealizuje naše předky, tak Alois Rašín byl při jejich popisu velmi přímočarý a dnes bychom řekli, že zcela politicky nekorektní. Oznámil totiž, že „obyvatelstvo stůně třemi těžkými chorobami. První z nich jest naprosté zlenivění a zlenošení obyvatelstva, protože vyživovací prostředky, placené v ohromných sumách, zbavovaly každého potřeby, aby pracoval. A tak si ohromné množství lidu myslí, že zůstane to trvale tak, aby stát živil dvě třetiny obyvatelstva. Druhou velkou chorobou jest to, že obyvatelstvo si skutečně myslí, že stát může dělat všechno. Nikoho, ani vůdčí lidi, neodstraší to, jak ty věci vypadají u železnic, u pošt a v jiných státních podnicích. Třetí chorobou jest, že lid myslí, že svoboda předpokládá neposlušnost a že svoboda znamená zákaz poroučení.“

(Jen pod čarou, jako úplnou raritu, dodám jeho popis, k jakým kuriózním výsledkům může vést zavedení všeobecného hlasovacího práva. Ve dvou vesnicích udělali pokus s všeobecným volebním právem. V jedné pouze u žen nad 21 rok a v druhé u žen a mužů nad 21 rok. V první vesnici „byla velká většina pro zvolení Panenky Marie za poslance, v druhé dostal nejvíce hlasů nunvář a hned po něm také značný počet Panenka Maria.“)

Aby problémů nebylo málo, tak Rakousko-Uherská banka chrlila do oběhu další a další miliardy bankovek, aby inflačními penězi splatila válečné dluhy. To se sice „dařilo“, ale současně to znamenalo naprosté znehodnocení úspor. Výsledkem bylo, že úvěry poskytnuté v „dobrých penězích“ byly spláceny ve „špatných penězích“. A jak každý myslící tvor ví, tak peníze jsou „krví“ hospodářství a bez krve organismus zemře.

Alois Rašín dokonale chápal, že zdravý peněžní oběh je základem zdravého hospodářství. Byl současně dostatečně fundovaný, energický a osobně statečný k tomu, aby plán ozdravení peněžního oběhu, v pozici ministra financí, uskutečnil. Současně je třeba dodat, že nikdo jiný s realistickým plánem na řešení celé šlamastyky, v Československu nebyl. Dne 25. února (to únorové datum je jaksi magické, že) 1919 předstoupil před Národní shromáždění s legendárním projevem, ve kterém brilantně vysvětlil všechny souvislosti měnové odluky a koncepci měnové reformy: „Jsem si vědom, že tím na sebe beru zodpovědnost do budoucnosti, jsem si vědom toho, že zde není žádného příkladu, nebo, abych tak řekl šimla, podle kterého se dají tyto věci dělat a opisovat. Vím, že tím děláme veliký pokus, pro který jsem hleděl si získat bezpečná data, udělat zkoušky, zjistit celý stav našeho hospodářství a přišel jsem k náhledu, že tato cesta, kterou Vám doporučuji, je správná.“ Parlament jeho originální návrh schválil. Všechny přípravy se podařilo utajit a vláda uzavřela státní hranice. Ve dnech 3. až 9. března 1919 proběhlo kolkování peněz (cca 3, 1 miliardy korun). Rakousko-Uherská banka protestovala a Alois Rašín, věren svému líbeznému slovníku, ji nazval „tiskárnou na peníze“, aby neodvolatelně oznámil, že „budu pokračovat dále v ochraně měny republiky, třebas proti Rakousko-Uherské bance, která nijak nedbala protestů a výstrah československé vlády.“ A jak dále uvidíte, tak tento vynikající muž nikdy nemluvil do větru. Dne 6. března 1919 byl založen „Bankovní úřad ministerstva financí“ plnící funkce centrální banky, jehož předsedou byl Alois Rašín. Že to myslí s ozdravením peněžního oběhu smrtelně vážně také dokládá zákon ze dne 10. dubna 1919, který zakazoval centrální bance poskytovat úvěry státu! Technická (jednodušší) část byla úspěšně provedena a zavládlo všeobecné nadšení. Ta složitější etapa měla teprve přijít. Pokusím se nyní vysvětlit souvislosti měnové odluky a deflační politiky. Buďte velmi pozorní, protože to není žádná trivialita.

Měnová odluka a měnová deflace

Než se dostanu k popisu ekonomických „vnitřností“, tak vysvětlím teoretická východiska, ve kterých byl Alois Rašín „ukotven“. Peníze sice jsou prostředkem směny, ale jsou současně uchovatelem hodnoty. Aby mohl být peněžní oběh založen na zdravých základech, tak je nezbytné, aby k němu měli lidé důvěru. Proto je dobře mít k dispozici nějakou „kotvu“, která je garantem důvěry lidí. Jedinou historicky prověřenou kotvou je zlato, takže peněžní a bankovní systém musí být založen na penězích, které jsou kryty zlatem. S tímto kovem stojí a padá důvěra lidí v peněžní a bankovní systém. Jestli se jedná o fyzické peníze nebo úvěrové peníze, např. obchodní směnky (v ekonomické hantýrce tzv. endogenní peníze), je v zásadě lhostejné. Množství směnek (úvěrových peněz) reaguje na obchodní a investiční aktivitu a mění se v závislosti na obchodní a investiční aktivitě prostřednictvím úroku (ceny peněz).

V praxi to funguje tak, že pan Traktor zvyšuje svoji podnikatelskou aktivitu, v důsledku vyšší aktivity v zemědělském sektoru, která je aktuálně vyvolána vyššími cenami kukuřice. Vyrazí tedy za panem Lakomým, který mu půjčí. Pánové Kombajn, Valník a další také podnikají v zemědělství a také si chtějí půjčit. V té chvíli už žene jejich zvýšená poptávka po úvěrech cenu peněz pana Lakomého (úrok) až do nebes. Současně platí, že zvýšená aktivita zemědělských byznysmenů nemá žádný vliv na ceny výrobků pana Vypínače (a kolegů z dalších oborů) nebo ceny služeb slečny Dobrotivé (a kolegyň z dalších oborů), jejichž odvětví mají poptávku stabilní. Úvěrové peníze tedy nemají přímou souvislost s celkovou cenovou hladinou a mění ceny pouze v jednotlivých odvětvích v závislosti na poptávce po penězích. Na všechny pády je zlato nepřekročitelným rámcem. Zlata je omezené množství a jeho zásoby jsou konečné. Soukromě bych poznamenal, že kromě všech možných báječných fyzikálních a chemických vlastností, má jednu neocenitelnou vlastnost, která je trnem v oku všem byrokratům po celé planetě. Zlato se totiž nedá vytisknout.

Alois Rašín byl tedy metalistou, což je v ekonomické hantýrce označení pro zastánce zlatého standardu (nikoli fanoušky heavy metalu) a úvěrových peněz. V tomto punktu byl pevně ukotven v „Rakouské škole“ (zlatý standard) a „Anglické bankovní škole“ (úvěrové peníze). Odmítal kvantitativní teorii peněz v „mechanické podobě“. Ta váže objem peněz k cenové hladině. Takže s vyšším objemem peněz všechny ceny rostou a s nižším objemem peněz všechny ceny klesají, v závislosti na objemu „měnového zlata“ v zemi. Měnové zlato při vyšších cenách zemi opouští (jinde lze za stejné množství zlata koupit více zboží) a naopak a tento „mechanický“ pohyb měnového zlata srovnává ceny na různých trzích. Takový způsob uvažování, kdy veškeré změny cenové hladiny jsou „mechanicky“ vázány pouze na pohyb měnového zlata, mu byl cizí. Pokud jde o tisk nekrytých papírových peněz, tak stál naopak neochvějně na „měnových pozicích“ kvantitativní teorie peněz. Ta praví, že každá emise nekrytých papírových peněz vyvolává ztrátu kupní síly peněžní jednotky tzn. inflaci (růst všech cen a mezd).

A právě ony (nepřetržité) emise nekrytých papírových peněz chrlila tou dobou největší tiskárna světa s názvem Rakousko-Uherská banka. Navíc Rakousko-Uherská banka vydávala pokladniční poukázky, které byly opět kryty inflačními penězi. Existovalo velké riziko, že pokud si dojdou vlastníci úspor vybrat zbylé peníze na účtech a tyto uvedou na trh, tak se vytvoří další inflační tlaky, které bude nutné opět řešit tiskem inflačních peněz. Tzv. inflační potenciál byl obrovský, tudíž rizika pro české hospodářství gigantická. Uvádět inflační peníze na trh je nesmírně snadné. Houkne se do tiskárny a už to jede. Následně vytřást z hospodářství inflační peníze rozhodně žádná zábava není, jak ukazují všechny (bez výjimky) příklady v dějinách lidstva. Bez ohledu na nesmysly, které šíří různí podivíni, tak se vždy a definitivně jedná o selhání státní byrokracie. Ta se snaží svoje předchozí stupidní opatření vyřešit pomocí opatření, která jsou stupidnější předchozích.

Výsledkem byla situace jako z učebnice. V důsledku ohromných sum peněz v hospodářství krátkodobě poklesly všechny ceny výrobků a snížila se úroková míra. Lidé měli z ničeho nic mnohem více peněžních zůstatků, které chtěli za něco utratit. Ukládat peníze v bance bylo nesmyslné, neboť v důsledku ohromných sum peněz byla úroková míra 0,5 %. Takže všichni zvesela utráceli. Následně, v důsledku vyšší poptávky po zboží, samozřejmě vyletěly ceny vzhůru, ale úrokové míry zůstávaly beze změny. Každý se pokoušel zachránit alespoň něco z včerejší kupní síly peněz ve světle dnešních cen. Zítřejší výhled byl ještě horší. A protože již nikdo nedůvěřoval těm potištěným papírkům, kdo nemusel, nikomu nic neprodal.

V téhle bezvýchodné situaci přišel Alois Rašín s plánem okolkování bankovek, které obíhaly na území Československa. Současně s okolkováním bankovek proběhlo snížení jejich objemu. Podle původního plánu mělo být staženo 80 % (slovy osmdesát), ale ministerská rada mu povolila stažení „pouhých“ 50 % (slovy padesát). Cílem deflační politiky rozhodně nebylo snížení cen nebo posílení kurzu koruny (byl přece odpůrcem kvantitativní teorie v její „mechanické podobě“). Alois Rašín byl přesvědčen, že chybějící oběživo se bude zvyšovat úvěrovými penězi tzn. vydáváním bankovek proti obchodním směnkám. K tomu také došlo a tak vzniknul peněžní oběh založený na soukromém krytí. Ke konci roku 1921 objem oběživa přesahoval 12 miliard.

Dalším opatřením ke stabilizaci měny byl (výše zmíněný) zákaz úvěrování státu. Ten přece nikdy neodolá pokušení „ovlivňovat“ hospodářskou politiku, čímž způsobí jenom to, že jsou investoři, výrobci a spotřebitelé uváděni v omyl deformovanými cenami. Posledním opatřením bylo zavedení daně z majetku a z přírůstku majetku. Fiskálně (rozpočtově) to bylo méně významné opatření, které mělo spíše politický a psychologický efekt, který měl ukázat, že část břemene bude přenesena na osoby, které za války a inflace zbohatly. Peněžní kapitály byly přece válkou a inflačními penězi zcela znehodnoceny, ale kapitály nemovité (budovy, pozemky) byly naopak zhodnoceny. Právě za tuhle část deflační politiky to Alois Rašín schytal nejvíce od vynikajících ekonomů, jakými Karel Engliš a Josef Macek nesporně byli.

Karel Engliš (1880 - 1961) byl vynikajícím ekonomickým teoretikem, který vytvořil vlastní originální ekonomické učení tzv. teleologickou teorii (z řeckého slova telos, které znamená účel, cíl). Jeho teorie praví, že veškeré lidské jednání je „chtěné“, a proto jsou používané prostředky „účelové“. Ve světle předchozího souvětí pozorného čtenáře Nepravidelníků nemůže nijak překvapit oznámení, že je citován a je na něho odkazováno v dílech takových titánů, jakými byli L. von Mises nebo F. A. von Hayek. Kritika opatření, kterou K. Engliš pálil, byla ze standardních ekonomických pozic: „Proces deflace může být také prováděn tak, že se vybírají daně, a bankovky takto státem přijaté se už nedávají do oběhu. To byl původní úmysl osnovatelů československé dávky z majetku po 1. světové válce; tímto deflačním procesem se měla odčiňovat předchozí válečná inflace.“

Josef Macek (1887 - 1972), který byl skvělým znalcem světové ekonomické teorie a brilantním řečníkem, pálil ze stejných pozic ještě přímočařeji: „Nejsou-li inflační bankovky ve skutečnosti státním dluhem, nýbrž způsobem zdanění, nemělo by se především mluvit o státovkovém dluhu. A už docela by se nemělo mluvit o jeho placení!“ Ekonomové vědí, že vlády žádné peníze nemají a ty, které mají, si berou od obyvatel formou daní. Přesnějším termínem pro „daň“ byl dnes již nepoužívaný termín „berně“. Daněmi vláda financuje svoji činnost a další „nápady“. Daně jsou buď přímé nebo nepřímé. Tisk inflačních peněz je nepřímou daní. A na plnění ze zaplacených daní nemá přece nikdo žádný nárok. Jediný způsob, jak se totiž vláda může dostat k dalším penězům je, že vypíše další daně. A pes jitrničku sežral. Vláda financovala válčení inflačními penězi, tudíž nepřímo zdanila všechny peněžní kapitály. To se nedotklo nemovitých kapitálů (budovy, pozemky), které byly inflací naopak zhodnoceny. A tak se vláda rozhodla, že deflačně zhodnotí peněžní kapitály tak, že nemovité kapitály zatíží daní. Deflační politikou měl být tedy uhrazen předchozí „dluh“, který vláda „vytvořila“ u majitelů peněžních kapitálů. Zkrátka a dobře: oba kritizovali, že Alois Rašín chápal inflaci „právnicky“ jako dluh, nikoli „ekonomicky“ jako daň. A odlišnost obou přístupů vede ke zcela odlišným závěrům. Rozhodnutí, čí přístup byl lepší, ponechám na každém čtenáři tohoto textu.

Všechny výše uvedené kroky byly velmi protivné, ale ten nejprotivnější měl teprve přijít. V květnu 1919 předložil Alois Rašín parlamentu svůj „úsporný“ státní rozpočet. Jeho podstatu později přesně vystihla píseň rockové skupiny Kabát: „Nikomu nic nedám“. Snad ještě s dovětkem, že pro státní zaměstnance to platilo dvojnásobně. To byla pozoruhodná odvaha, zvláště proto, že bylo před volbami. Například ze všech učitelů, jich byla polovina voličů strany Mladočechů, za které byl Alois Rašín ve vládě. Následný volební propadák komentoval slovy: „Ten, kdo se stará o přízeň a potlesk davu, není politikem. Ten nikam nedojde.“ A poroučel se. Je třeba konstatovat, že bez ohledu na předchozí kritiku jeho deflační politiky, všichni tři následující ministři financí prováděli měnovou politiku zcela v intencích plánu, který prováděl Alois Rašín. Jedním ze tří ministrů financí byl K. Engliš.

A jak to bylo dál? V létě roku 1922 začala v Kotlině recese a proti deflační politice se v obchodních a průmyslových kruzích vzmáhal silný odpor. Alois Rašín se vrátil na post ministra financí na podzim roku 1922 a svoje „příznivce“ na všech stranách nezklamal. Pokračoval nadále v deflační politice. Jenže v téhle těžké chvíli mu na pomoc přispěchal z Moravy nečekaný spojenec - Tomáš Baťa. Nejprve slovně a následně činem. Rozprodal zásoby se slevou 40 %. Následovali ho další. V deflačním roce 1922 poklesly ceny o 42 %, mzdy o 32 % a platy státních zaměstnanců o 12 %. Počet nezaměstnaných se zvýšil ze 64 tisíc na 293 tisíce osob. Následovaly krachy podniků a bank. Vytřesení inflačních peněz z ekonomiky opravdu není žádná zábava.

Všichni napjatě očekávali, jak zareaguje staronový ministr financí. Alois Rašín reagoval tak, že předložil parlamentu vyrovnaný státní rozpočet na rok 1923 se slovy: „Poněvadž jsme se přesvědčili, že jen vytrvalostí a trpělivostí můžeme docílit lepšího, nečekejte ode mne, ani Vy, ani veřejnost nějakých experimentů. Půjdeme dále po nastoupené cestě.“ A navíc odmítl velmi ostře všechny požadavky na prostředky ze státní kasy. Včetně požadavků legionářů, kteří se těšili velkému respektu: „Bezesporně ověnčili své hlavy slávou, přišli do svobodného, mladého, v poválečných obtížích se nalézajícího státu, a nastavili ruku řkouce: Bojovali jsme za tebe, zaplať, zaplať hotově, zaplať výhodami, privilegiemi ve svobodné, rovnoprávné demokratické republice. Tvrdím, že za to, co se dělá pro národ, se neplatí!“

Potom byly v prosinci 1922 v Praze zahájeny mohutné nákupy zahraničních deviz jako spekulace proti koruně. Úspěch spekulace mělo navíc podpořit šíření fámy, že ministr financí se chystá odstoupit. Alois Rašín opětovně prokázal nevídanou akceschopnost, bleskově a energicky zakročil. Nejprve označil spekulaci za spiknutí a následně, jako předseda Bankovního úřadu, okamžitě zastavil úvěry bankám, které se na spekulaci podílely. Nakonec ještě prosadil zvýšení bankovní sazby na 7 % a spekulace proti koruně skončila neúspěchem. To byl jeho poslední čin.

Dne 5. ledna 1923 na něho spáchal anarchokomunista Josef Šoupal atentát. V jeho očích byl Alois Rašín symbolem zřízení, které si přál zničit, a tak se rozhodl ministra financí demonstrativně odstranit. Alois Rašín zranění podlehl dne 18. února 1923.

Vláda setrvala u deflační politiky i po jeho smrti. Hospodářství se z recese vzpamatovalo velmi rychle. Počet nezaměstnaných osob klesl v roce 1923 na 157 tisíc (z 293 tisíců v roce 1922) a v roce 1924 na 65 tisíc. Kurz koruny nadále posiloval. Deflační politika byla opuštěna v roce 1925, kdy vláda deklarovala, že „bude kurz koruny stabilizovat“.

Alois Rašín celým svým životem prokázal, že ani v mezních situacích není třeba opouštět principy, které mají stálou platnost. Bez ohledu na aktuálně moderní plytké fráze. Když jsem hledal hodnocení jeho osoby, nenašel jsem žádné přiléhavější než to, které napsal kdysi Petr Kunetka na „starém Psovi“: „Alois Rašín byl státník.“

V podolské nemocnici, kde Alois Rašín marně bojoval svůj poslední souboj, pronesl: „Politika je hrozná, těžká, všichni zodpovídáme za osud vlasti; politik musí mluvit pravdu, bezohlednou; nedovedeme-li mluvit pravdu sami sobě, ztratíme samostatnost; jsem optimista, věřím, že u nás bude více takových; někdy se musí pravda zamlčet, když ji národ nesnese, vyčkat pravého okamžiku, ale pak ji říci bezohledně, a to hned, hned.“

Alois Rašín byl nesporně obdivuhodný, mimořádný a úctyhodný muž.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.