„Je to tak dávno, že to není ani pravda.“ To je formulace, používaná, když chceme vyjádřit, že nějaká událost je tak dávná, že si ji nikdo nepamatuje, ale neměla by být zapomenuta. Mezi takové patří stěžejní dílo Adama Smithe, klasická ekonomie An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations (známého u nás jakoPojednání o podstatě a původu bohatství národů, nebo Bohatství národů), které vyšlo 9. března 1776, tedy před 245 lety! Bylo to pět knih a těžko říci, která z nich je nejzajímavější. Podle mě je to kniha II., ve které autor vysvětluje pojem kapitál jako prostředky, které nejsou spotřebovány, ale použity jako vklad do výroby s cílem dosažení vyššího zisku v budoucnu. Dílo Adama Smithe je považováno za opus magnum anglické ekonomie, ale autor byl Skot, a domnívám se, že národní rysy Skotů, zejména šetrnost a houževnatost, jsou na jeho teorii patrné.

Po vydání živnostenského řádu patentem císaře Františka Josefa I., č. 227/1859 ř. z. bylo možné uvést v Rakouském císařství do praxe myšlenky Františka Cyrila Kampelíka (1805-1872) a Friedricha Wilhelma Raiffeisena (1818-1888), po nichž byly nově zakládané spořitelní a záloženské spolky nazývány „kampeličky“ a „raiffeisenky“. Tato peněžní družstva shromažďovala vklady členů a poskytovala úvěry, a tak svým způsobem přispěla k tomu, že se České země staly „dílnou Rakouského císařství“. Za připomenutí stojí citát F. C. Kampelíka „Žádný národ s chudobou zápasící bez kapitálu nic valného nepořídí, ani svoje práva neuhájí.“ Smysl citátu je stále aktuální, snad dokonce o to více, že místo kapitálu zápasíme se státním dluhem.

Po 2. světové válce byl u nás deklarován zákon socialistické ekonomiky „o stále dokonalejším uspokojování potřeb pracujících“, ale ve skutečnosti byly v ročních rozpočtech státu preferovány investice před osobní spotřebou, která byla výrazně omezována objemem vyplácených mezd. K odložení osobní spotřeby sloužily i „měkčí“ metody, např. běžné vklady byly úročeny 2 % a termínované vklady 4 %. Vzhledem k tomu mohly naše děti vstupovat do dospělosti s tím, co jsme jim našetřili, a důchodci měli počátkem 90. let „něco našetřeno na důchod“. Šetrnost byla tehdy ctnost, a mít dluh byla skoro hanba. Státní regulace (silové i pobídkové) přinesly výsledek, o kterém se teď „tak nějak nehodí hovořit“. Bez zadlužení státu byly mimo jiné postaveny a elektrifikovány železnice, postavena většina přehrad a proběhla industrializace Slovenska.

Po roce 1990 je u nás všechno jinak, což asi znamená, že teorie Adama Smithe byla překonána. Kapitál, který dal název celé ekonomické formaci – kapitalismu -, není potřeba. Peníze netřeba kapitalizovat a vkládat do výroby, protože se jich natiskne, kolik je třeba. Šetrnost se stala patologickou deviací, protože ušetřené peníze mají zítra (možná už dnes odpoledne) nižší kupní sílu než dnes ráno. Srozumitelné financování kapitálem bylo nahrazeno financováním připomínajícím hazardní pyramidální hru, tzv. letadlo, v lepším případě budí dojem Ponziho schémat (Charles Ponzi, italský podvodník působící v Severní Americe, který dřívější „investory“ vyplácel penězi, které mu svěřili pozdější podvedení).

Otázkou je, v jaké ekonomické formaci vlastně žijeme. Kapitalismus to není, protože kapitál není potřeba. Tržní systém ani volná soutěž také ne, protože vše je řízeno bruselskou despocií. Že by dotační nihilismus? Nebo numismatická cochcárna? Ekonomická fata morgána?