Stalo se již téměř zvykem v souvislosti se škodami způsobenými povodněmi nebo jen přívalovými dešti poukazovat na nevhodný způsob zemědělského hospodaření v naší zemi. To je sice v obecné rovině pravda, o všech zemědělcích nebo zemědělských subjektech to ale neplatí. Riziko povodní zcela jistě nezvyšují zemědělci hospodařící na takzvaných trvalých travních porostech, kteří -lidově řečeno - chovají volně se pasoucí dobytek na loukách, většinou v podhorských oblastech. Neplatí to také většinou pro ekologické zemědělce - a částečně dokonce ani pro takzvané produkční zemědělce, pakliže na obhospodařovaných pozemcích pěstují dostatečně pestrou skladbu zemědělských plodin.

Primárním "viníkem" je totiž stav naší krajiny jako celku. Ten byl zásadně poškozen rozoráním mezí a narovnáním toků v předlistopadové minulosti a od té doby se dodnes mnoho směrem k žádoucí pestrosti krajiny, jež by zvýšila její schopnost zadržovat vodu, nezměnilo. Na stavu krajiny se však také podílí necitlivé zábory půdy a její zabetonování, pokračující výstavba lidských sídel v záplavových oblastech nebo ortodoxní odmítání postavit na vhodných lokalitách stavby schopné zadržovat vodu. Jinými slovy, stav krajiny - nejen kvůli zemědělcům, ale i v důsledku úplně jiných zájmů a forem podnikání - se i po listopadu spíše mírně zhoršuje.

Ale zpět k zemědělství. Jak občas někteří připomínají, je to "podnikání jako každé jiné", což podle mne vlivem počasí není zas tak stoprocentně pravda, nicméně - stejně jako veškeré jiné podnikání by mělo i zemědělství tvořit nějaký zisk. Toho je ale v současné době možné dosáhnout téměř pouze v rostlinné výrobě, a to ještě jen v některých komoditách. Dlouhodobě se zužující skladbu ziskových plodin produkovaných na orné půdě mají mimo jiné na svědomí dotace, respektive jejich struktura, která svým způsobem zvýhodňuje pěstování zmiňovaných plodin. Zemědělci se tak často sice v krajině chovají nevhodně, ale tržně.

Výzvou doby (na půdě EU vrcholí diskuse o zaměření dotačních programů na období 2014 až 2020) je proto současný systém podpor a priorit změnit. Některé principy změn již přitom naznačuje takzvaná Strategie pro růst, kterou předložil koncem února k veřejné diskusi ministr zemědělství Petr Bendl. Ten možná vůbec nejdůležitější je "za více práce více peněz". To konkrétně znamená, že vyšší dotace budou směrovány na složitější zemědělskou produkci, například chov hospodářských zvířat. Pro leckoho možná překvapivě je i to jistým druhem prevence povodní - zvířata je totiž třeba krmit, což v praxi znamená pěstovat více pícnin a obecně zvýšit pestrost v rostlinné zemědělské produkci. Za pěstování "nežádoucích" plodin, tj. těch, které podobně jako kukuřice zvyšují rizika eroze, a tedy i následků povodní, dostanou zemědělci podle dosavadních úvah nejméně peněz, v praxi jakousi základní sazbu na hektar.

Na vstřícnější chování zemědělců ke krajině navíc tlačí sama EU. Do současné doby to bylo prostřednictvím dodržování zásad správné zemědělské a environmentální praxe (GAEC), které stanovují podmínky, za nichž mají zemědělci nárok na plné dotace. Pokud tyto zásady nedodrží, finanční podpora se jim krátí. Korektně je ale třeba říci, že první verzi našeho tuzemského GAEC nám Brusel shodil ze stolu, neboť zásady byly postaveny tak, že rizika hospodaření pro krajinu vůbec neeliminovaly. V současné době platí druhá etapa GAEC, která se nicméně ukazuje jako stále ještě nedostatečná, a v přípravě je tak třetí etapa, která zásady hospodaření ještě dále zpřísňuje. K tomu je třeba konstatovat, že dodržování GAEC kontroluje Státní zemědělský intervenční fond, který v minulosti uznal za bezproblémové hospodaření i takové chování některých zemědělců, které evidentně zvyšovalo riziko erozí i povodní, například v Čejkovicích. Dva univerzitní profesoři z České zemědělské univerzity v Praze zase poskytli svým vyjádřením alibi pro hospodaření zemědělců na Rokycansku, jehož důsledkem bylo (a je i letos) opakované splavování zeminy z obhospodařovaných pozemků do katastru obce Němčovice. Jinými slovy, chybný přístup k erozním a povodňovým rizikům zdaleka není jen přístupem části samotných zemědělců, ale i úředníků a části vědecké, výzkumné či pedagogické komunity.

I proto se dnes bouří část zemědělců proti dotačním podmínkám, které na příští sedmileté období připravuje EU, zejména vůči takzvanému "ozelenění" (greening). Bohužel se mediální obraz ozelenění zúžil zejména na to, že každý subjekt bude povinně každoročně uvádět půdu do klidu - nic na ní nebude pěstovat. To je na jednu stranu u velkých podniků jistá ekonomická ztráta, na straně druhé se tím mimo jiné zvyšuje schopnost příslušných území zadržovat vodu a snižovat riziko erozí a povodní. Tento veřejný zájem hodlá EU také ohodnotit, a to částkou ve výši 30 procent dotací. Ozelenění nicméně není jen o půdě v klidu - jeho součástí může být například podpora zakládání či udržování krajinných prvků, což je opět důležitá součást protipovodňové prevence. Důsledkem ozelenění by mělo být také snížení rizika eroze, což v praxi znamená zvýšit úrodnost půdy, která je v bytostném zájmu samotných zemědělců. Není to tedy takový strašák, jakého z principu, který bude v rámci EU nepochybně přijat, leckdo dělá.

Ať tak, či tak - jen způsob zemědělského hospodaření, i kdyby bylo "sebeprotipovodňovější", rizika zbytečně vysokých škod z povodní sám o sobě významně nesníží. Může k němu ale přispět.

LN, 21.6.2013