Centrální banka oznámila, že si za svými devizovými intervencemi stojí a současný kurz koruny vůči euru udrží alespoň do roku 2016. Čeští turisté se tak mohou těšit na dva další roky dražších dovolených. Prezident podezírá ČNB z toho, že se snaží oddálit přijetí eura, a tak si co nejdéle udržet své kompetence a pozice. Skutečnost je však možná ještě horší. Banka se totiž ve své politice zřejmě opírá o dvě vzájemně související iluze.

Své zaujetí pro slabou korunu zdůvodňuje dvěma argumenty. Jednak tím, že nízký kurz měny podporuje export, a tak posiluje ekonomický růst, a jednak tím, že pokud by k intervencím nedošlo, hrozila by české ekonomice „deflační spirála“, tj. pokračující zlevňování zboží a služeb, které by ji udržovalo v recesi. Ani jeden z těchto argumentů při bližším pohledu neobstojí.

Prvý neříká nic jiného než, že nejlepším způsobem, jak posílit růst a blahobyt, je upozornit zahraniční spotřebitele, že české zboží se nyní nabízí v akci. Za stejné množství peněz si ho mohou odebrat více.

Co ČNB zřejmě nechápe, je, že cílem vývozu není růst, ale dovoz. Situace, kterou vytváří, se tak podobá té, kdy se dva sousedé, kteří si dosud přes plot vyměňovali jablka za hrušky v poměru kilo za kilo, dohodli (či spíše jeden z nich přišel s iniciativou), že jedna strana bude druhé napříště za kilo jejího ovoce odevzdávat kila dvě. Je jisté, že „export“ této strany tím vzroste (dokonce dvojnásobně) a možná se na její straně plotu podaří i zvýšit zaměstnanost, pokud do předávání většího množství ovoce přes plot zapojí i rodinné příslušníky. Ti však nepochybně po krátké době zjistí, že zvýšený export ani „posílená zaměstnanost“ jejich blahobyt nijak nezvýšily, ale přesně naopak.

Devalvace může ekonomice pomoci, pokud je zadlužená, zahraniční věřitelé jí již nechtějí půjčovat ani prodloužit termín splátek, a nezbývá jí proto nic jiného, než k umoření svých dluhů co nejvíce vyvést. Zahraniční věřitelé totiž v takové situaci nechtějí peníze (za které by si nic nekoupili), ale zboží. Česká ekonomika však v takové situaci není.

Strašák deflace

Druhá iluze se opírá o představu, že zlevňování představuje pro ekonomiku problém, a úkolem centrální banky je proto posílit inflaci. Obavy z deflace (jsou-li skutečné, a ne jen předstírané) jsou však založeny na zaměňování příčiny a důsledku.

Pokles poptávky, ke kterému v recesi dochází, může pokles cen vyvolat (i když to není příliš časté). Tento pokles představuje totiž jeden ze způsobů, jak ekonomika recesi překonává. Deflaci však rozhodně nelze chápat jako jev, který recesi vyvolává.

Představy o tom, že deflace depresi zhoršuje, vycházejí z představy, že pokles cen vede k odkladu spotřebních výdajů, který tlačí na další zlevňování a problém dále zhoršuje. Pokud však lidé v podmínkách recese či pomalého růstu odkládají spotřebu, není to proto, že čekají, že ceny klesnou, ale z toho důvodu, že necítí jistotu, že si své příjmy udrží i v budoucnu. Představa, že by je například vyhlídka na pokles cen mýdla vedla k tomu, že by chodili nemytí, je zjevně nesmyslná.

Mohou pochopitelně odkládat nákup některých dražších statků, například nemovitostí, nikoli však zboží běžné spotřeby. Dokládají to údaje o spotřebních výdajích v době poklesu cen. Tak například švédskou ekonomiku, ve které na počátku tohoto desetiletí došlo k deflaci, v té době žádný pokles spotřebních výdajů nepostihl. Pokud bychom logiku předpokládající sklon spotřebitelů odkládat své nákupy v podmínkách klesajících cen přijali, znamenalo by to, že inovace a technologický rozvoj, dávající spotřebitelům možnost získat za stejnou cenu vyšší hodnotu, jsou ekonomicky škodlivé, protože vedou k odkládání spotřeby.

Představa, že lidé mají sklon při očekávání poklesu cen své nákupy odkládat, vychází i z nepochopení běžné spotřební psychologie. Značná část spotřebitelů je ochotna za zboží, které získá hned, zaplatit více, než kolik by za něj vydala v budoucnosti. Pokud by tak nebylo, neexistovali by spotřebitelé, kteří jsou ochotni si nákup vybraného zboží vzít úročenou půjčku.

Příčinný vztah mezi deflací a recesi žádné seriózní ekonomické rozbory, opírající se o dlouhodobé statistické rozbory, nikdy nepotvrdily. „Výhodou“ opatření zamířených proti „hrozbě“ deflace (z pozice ČNB) však je, že jejich efektivitu nelze následně ověřit. Zda deflace ekonomice skutečně „hrozila“ a přinesla předpokládanou depresi, bychom mohli zjistit pouze tehdy, pokud by k nim nedošlo.

Má-li centrální banka důvod proti deflaci bojovat, je to možná z jiných důvodů. Deflace zhoršuje pozici zadlužených vlád, protože zvyšuje reálnou hodnotu státního dluhu. Dopadá i na bankovní sektor, protože snižuje poptávku investorů po „zajímavých“ investičních příležitostech, schopných čelit inflaci, a tak snižuje objem poplatků, které banky za své služby inkasují. Úkolem centrální banky je však chránit stabilitu cen.

Deflace české ekonomice reálně „nehrozí“, i kdyby k ní však došlo, je jevem, který odpovídá dlouhodobému růstu produktivity, zhodnocuje úspory a vrací hodnotu aktiv „nafouknutou“ spekulačními bublinami zpět do reality.

Ústav práva a právní vědy