Jen několik dní poté, co v Brně ve zchátralých stavebních buňkách uhořelo osm lidí, nejspíše bezdomovců, přinesly noviny zprávu o prudkém růstu vyplacených sociálních dávek a podpor. Nejvýrazněji vzrostly žádosti o příspěvek na bydlení. V březnu jich ministerstvo práce a sociálních věcí vyplatilo 259 tisíc v celkové výši 1,46 miliardy korun. Loni ve stejném měsíci to bylo 708 milionů korun.

Podobné statistiky říkají, že stát už neřeší nějaké sociální případy, ale že na jeho občany doléhá chudoba. Chudoba systematická. Projevuje se to tak, že už ani lidé řádně a pilně pracující nedokáží ze svých výdělků zaplatit bydlení, jídlo, řádně se postarat o své děti. Systémová chudoba působí kolaps státní správy, která dosud byla připravena pouze na řešení sociálních případů a současný a hlavně budoucí stav nezvládá. Úřady práce a sociální péče jsou zavaleny, a to doslova, žadateli, lidmi v nouzi. Úředníci nestačí vyřizovat, schvalovat, radit ani vyplácet.

Hledání příčin by nás zavedlo hluboko do 90. let minulého století. Tehdy naše ekonomika potřebovala rozhýbat průmysl, udržet zaměstnanost, potřebovala kapitál. Nabídnout mohla klidnou, bezpečnou zemi a stabilní, civilizovaný stát. A levnou, disciplinovanou pracovní sílu. Na to zahraniční kapitál slyšel a přišel. Byla to pro tu dobu správná a účinná politika. Transformace národního hospodářství se v podstatě zdařila.

Jako málo prozíravé se však ukázalo pokračování této politiky v novém století. Trumf levné pracovní síly se změnil v Černého Petra, jenž nechtěný zůstane v ruce. Kdo chtěl přidat na platu, dověděl se výhrůžku, že když budou vyšší výrobní náklady, kapitál ze země zase odejde a bude nezaměstnanost. Nejen že lidé přicházeli o lepší výdělky, také stát přicházel a přichází o příjmy. Zdanění firemních zisků postupně klesalo až k dnešním 19 procentům. K tomu byly udělovány různé výjimky a pobídky. Domácí podniky přicházejí o přidanou hodnotu, když za vnitropodnikové ceny předávají své subdodávky k dokončení a zobchodování svým koncernovým mateřským firmám.

Začlenění do vyspělého světa se zato intenzivně odehrávalo v životních nákladech. Máme již „srovnatelné“ ceny benzínu, potravin, elektřiny, máme zápaďácké sazby daní, bydlení u nás je ve vztahu k příjmům obyvatel nejdražší nebo skoro nejdražší v Evropě. Máme přitom stále nízké korporátní daně, berní řád je plný výjimek a únikových pěšinek. Stát neumí, dokonce se někdy zdá že ani nechce efektivně danit korporace.

Důraz na levnou pracovní sílu jako mocnou konkurenční výhodu přitom trvá. Máme plnou zaměstnanost. V dubnu míra nezaměstnanosti klesla na 3,6 procenta a 74 procenta lidí evidovaných na úřadech práce si našlo místo. Ale jsou to místa pro prekariát, jehož početnost roste. Bohatnoucí, znalostní ekonomika se nekoná, žádosti o sociální dávky valem přibývají.

Snadná a rychlá náprava není na programu. Určitě není řešením poštvávat proti zahraničním investorům a nadnárodním korporacím. Nízkonákladový systém ochotně provozují i domácí podnikatelé. Ti dělají, co mohou, co smějí a co se jim vyplácí. České ekonomice neškodí. Jen ji už nikam neposouvají, nemají důvod.

Změnit hospodářskou politiku a strukturu národního hospodářství není úkol na jedno dopoledne. Co však udělat lze, a mělo by se ve velmi zrychleném řízení, je reforma v korporátních daních, stanovení minimální mzdy na úroveň kryjící základní životní náklady a podpora podnikání s vysokou přidanou hodnotou. Je to riskantní, zejména při vysoké inflaci. Mnohé podniky neunesou vyšší náklady a odejdou nebo zkrachují. Tím ale otevřou prostor pro ty, které to unesou, vytvoří nové pracovní příležitosti a svým lidem budou moci nabídnout kromě práce také důstojnou existenci. Státní pokladna přitom jistě nepřijde zkrátka.