Současná domácí škola ukazuje rodičům, jak náročné učení je - jak pro žáky, tak ale také pro učitele, jimiž se na chvíli stali. Také jsme se ženou Ivanou bývali domácími učitely, když jsme s dětmi jezdívali na svou tradiční velikonoční dovolenou na Horní Mísečky do horské ubytovny Hořec. V té době avšak nebyly velikonoční prázdniny, takže jsme na cestu dostali od soudružek učitelek pracovní sešity a plán, kam až se během toho týdne dostanou. Takže když se vleky zastavily, pustili jsme se do práce.

Zvláštní bylo, že už do středy jsme měli hotovo! Což se dnes při on-line vyučování nedá stihnout. Nedá se stihnout ani známkování. Přesněji - známkování v téhle době nedává dobrý smysl. Každá škola si to dělá po svém, nicméně ministr školství Robert Plaga plánuje, že letošní vysvědčení by mělo být alespoň bez „výchov“. A já jsem už dlouhodobě toho názoru, že výchovy by se neměly vůbec známkovat! Měly by vychovávat, ne? Několik příkladů ze života:

Nenáviděl jsem tělocvik! Vlastně „tělesnou výchovu“. Hrazdy, kruhy, koně, nářadí obecně, na tom jsem byl nemehlo. Soudruhovi tělocvikáři vždy cukala šlacha na krku, když jsem se postavil k rozběhu k přeskoku kozy. Asi tak v sedmé třídě jsme byli s mátí na zimní rekreaci v harrachovském hotelu Rýžoviště a tam měli tělocvičnu. Kde jsem z dlouhé chvíle (na pružinovém vleku poma jsem vždy při startovacím skoku upadl) dobrovolně skákal přes kozu. Nadél, jako ve škole A tam mi to šlo! Když jsem se pak ve školní tělocvičně postavil před cukající šlachu soudruha tělocvikáře, byl jsem pln sebevědomí. Mohutně jsem se rozběhl, na můstku se odrazil, jak jsem se to naučil - a porazil kozu. Na Rýžovišti jsem přes ni přitom létal - protože tam měli můstek pružinový... Nicméně mi na konci roku soudruh tělocvikář nakonec dal z tělesné výchovy milosrdně trojku, aby mi moc nepokazil vysvědčení.

Jaké bylo pak mé překvapení, když mi při vojenských odvodech bylo povinností běžet kilometr - a já ho uběhl jako druhý. Bez tréninku. Jenom jsem se toulal po horách, jezdil na běžkách, na kole, plaval, potápěl se... Nu, kdybychom ve škole měli více atletiky, snad jsem mohl být stejně úspěšný běžec, jako býval strýček Otík.

Utrpení s tělesnou výchovou jsem zažíval i jako otec. Synek Janek vyfasoval na tento předmět na prvním stupni základky soudružku, která sporty neovládala, snad dokonce družinářku. Až do páté třídy tak v hodinách tělocviku hráli „vybiku“. V dalším ročníku nastoupil profesionální tělocvikář. Jako první věc nařídil dětem, aby v normovaném čase uběhly nějakou nesmyslnou (školními normami definovanou) vzdálenost. Všechny selhaly. Nejen že doběhly pozdě, mnohé nedoběhly. Takže padaly pětky, čtyřky, nejlepší snad byla trojka. Všechny známky dle foršriftu, jak mají děti běhat.

V jiných předmětech se děti nejdříve učí, až pak se předvedou, jak se naučily! Ne? A výchova má vychovávat, ale nikoli k nechuti až nenávisti k předmětu! Někdo může být nakonec i nesportovní nemehlo a to by se známkovat určitě nemělo. Nakonec dostal synek ještě poznámku do žákajdy:

„Neumí kotoul!“

Tak ho to, kurňa, naučte! Kotoul jsme se nakonec - společně - jakžtakž naučili, na svahu. Synek byl prostě pecivál. Přesněji: PCvál.

Výtvarná výchova byla „to samý“. Místo aby nás vychovávali k lásce k výtvarnému umění, představili nám různé malířské a architektonické slohy, tak jsme měli „kreslení“. Nikdy jsem neuměl nakreslit koně tak krásně jako Kubáček, a vodovky (akvarel) jsem měl vždy ušmudlané. No protože mě nikdo nenaučil používat fint akvarelu a šmudlali jsme to vždy jak pastelkou. Míchání barev vedlo vždy jedině ke vzniku šedivé. A tak jsem míval z „výkresů“ 3 minus. Nenáviděl jsem to a prokrastinoval. Načež jsem dostával poznámky (opsáno ze žákajdy z 5. B):

„Neměl potřeby do kreslení.“ (Jablko.)
„Nedonesl jsem si potřeby na ruční práce.“ (Jehlu a nit. Byl jsem nucen si to potupně napsat sám. A slona opravdu nedokážu ušít ani dodnes, nakonec mi ho doma ušila máma...)
„Nepřinesl si zase potřeby! Paní Kovanicová, za nesplnění základních povinností od začátku školního roku (i po napomenutí v pololetí), navrhuji Jendovi II. stupeň z chování. Tajchmanová.“

Chudák maminka! Spráskala mě, jako obvykle, řemenem na holou, ale ani to nepomohlo. Nakonec jsem dvojku z chování nedostal, jenom tróju z kreslení na vysvégru. Ach jo, byl jsem nedbalý, i ručník jsem si zapomínal!

Synek Janek výtvarkou proplul taky jen se štěstím. Dcerka Terka zdědila výtvarné nadání po své mamince, chodila na kreslení do lidušky ale ani to jí nepomohlo. Neuměla nakreslit tank! (Ostatně to neuměl ani národní umělec Jan Zrzavý.) A jednou v osmičce dostala i pětku. Z výkresu, který byl domácím úkolem - o kterém nikdo nic nevěděl, že by byl zadán...

Ani po třiceti letech se na předmětu výtvarná výchova moc nezměnilo. A myslím, že ani na výchově hudební. Tak ano, naučíte se noty, alespoň jejich názvy - ale nenaučíte se je zpívat. Nikoli všichni. Nikoli mutanti, pardon, mutující. Přesněji mutující mutanti.

S láskou vzpomínám na jedinou soudružku učitelku z naší devítiletky, paní Auředníkovou, kterou jsme měli jako třídní na druhém stupni. Jedna její hodina proběhla dost netradičně. Tradičně, tedy s touto její tradicí, jsme měli při hudebce na katedře postavený gramofon, ze kterého se linuly všemožné skladby. Jednou přinesl spolužák, myslím, že Mach, elpíčko se semaforskými písněmi. Přesněji s písničkami Jiřího Suchého k jeho hře Sekta, ke kterým si složil i melodii. Znali jsme tehdejší semaforské hity nazpamět - neděli, co byla včera, marnivou sestřenici, co měla vlasy samou loknu, co všechno vodnéééés čas, ach, tu lásku nebeskou, či Terezu, jedině Terezu. A najednou - „na rezavým dvojplošníku potácí se mezi mraky, v sametovým převlečníku, Hamlet hledá otcův stín“, nebo blázen a dítě, kteří uprostřed zimy a nevšímavých lidí zahynou... Neznámý Suchý, tehdy pro me. To byla, pane, výchova! A neznámkovala se!

Známkování totiž člověka lásce k umění nepřivede.

Trpce vzpomínám na různé výchovné koncerty. Povinné, takže mládež šustila a mluvila. Ale hlavně - když už potřetí během vzdělávacího procesu (dvakrát na zet dé ešce a jednou na SVVŠ) slyšíte TO SAMÝ ve stejné posloupnosti a se stejnými kecy, tak už vám to leze krkem. Celkem rád jsem chodil s maminkou na pravidelné koncerty do Lidových sadů, které pro Liberečáky organizoval nezapomenutelný Jiří Ješ. Měli jsme abonmá! Akorát židle tam byly tvrdé. Rád jsem v neděli ráno v osm hodin ležel u maminky v její posteli a poslouchal koncert barokní hudby na Praze. (Ostatně, tu muziku poslouchám i při tomto písání, konkrétně stanici 1.FM - Otto’s Baroque Music ze Switzerlandu.) To byla ta nejlepší výchova, určitě lepší - a účinější než řemen.

Dětem jsme pak mohli poskytnout to nejlepší hudební vzdělání, které mohli dostat. Koupili jsme (určitě ne nejlevnější) sadu osmi elpíček v jedné krabici společně s desetistrannou přílohou (ilustrace Cyril Bouda), na kterých bylo více než pět hodin vyprávění o UMĚNÍ poslouchat hudbu. Vyprávění a ukázek. S chutí jsme je poslouchali i my. Konečně jsem se „zdělal“! A pochopil, že není až tak důležité si pamatovat rozmístění různých nástrojů ve filharmonii (i když i to je vhodné vědět), ale umět POSLOUCHAT. No a děti chodily i na píšťalku k panu profesorovi Žilkovi, ani ten je neznámkoval! A společně s hraním na píšťalku je učil dýchat a dával lekce z etikety.

A náš synek pak dostal v osmičce pětku z etiky! Pral se s děvčaty nebo šikanoval spolužáky? Ne, byla to známka z občanské výchovy. Dovolil si vyjádřit svůj osobitý názor na tento fenomén, nu a ten se neshodoval s míněním pana (už ne soudruha) učitele. Bavil jsem se pak o tom s panem učitelem. Poukázal jsem na to, že i gangsteři mají svou etiku, která vychází z jejich řemesla, podobně i lehká děvčata řeknou občas „to ne!“. Existuje etika lékařská, diplomatická, profesní, a je zvláštní druh etiky v třídním kolektivu. A o tom by si měl s nastávajícími občany na občance promluvit. Opovržlivě ohrnul pysk (skutečně použil tohoto klišé v reálu) a znechuceně pravil:

„Přece se nebudu s těmi dětmi bavit!“

Nu, s dětmi, čtrnáctiletými, z nichž za chvíli budou matky a branci, občané... To Auřednice se s námi na občance bavila o našich problémech. Měli jsme potíže s dějepisářem Hubertem (viz zápis Jak byla pomstěna Kopecká). Pokrčila rameny a pravila: „Von je starej a blbej.“ Věděla, že žádná domluva není možná, a požádala nás, ať vydržíme. Na podzim roku 1964 měl být podruhé volen prezidentem ČSSR Antonín Novotný. Během jeho prvního sedmiletého funkčního období byla změněna Ústava, podle které se prezident volil už jen na pět let. Tehdy už probíhaly dokonce veřejné debaty, jestli neměl skončit už v roce 1962, podle nové socialisické ústavy. Což vyvolávalo určité očekávání, že tedy podruhé zvolen nebude. Ve stejném smyslu se vyjádřila i Auřednice. Novotný však zvolen byl, a to hlasy všech 294 přítomných poslanců Národního shromáždění. Někdo si možná spojil její vyjádření o soudruhu prezidentovi s vyjádřením o soudruhu dějepisáři, anebo si paní Auředníková zavařila v osmašedesátým, protože jsem slyšel, že pak učila na učňáku. Určitě i tam měli žáci z občanky vždy jedničku, sígři dvojku...

Takže vás prosím, členové učitelského sboru: Neznámkujte výchovy. Vychovávejte. Děkuji.

Psáno v Praze na Lužinách na Velký pátek 10. dubna 2020, druhý den Pesachu 5780.