ŠAMANOVO DOUPĚ: Železniční pádlo
Dnes se v Brně-Chrlicích setkaly na jedné koleji dva vlaky v protisměru. Ke srážce nedošlo, zastavily 70 metrů od sebe. Včera se totéž stalo u Českých Budějovic. Vlaky se tam zastavily ve vzdálenosti 170 metrů. Před dvěma týdny se stihly zastavit protisměrné vlaky na Šumpersku. V lednu ve Strančicích u Prahy zastavily dva vlaky proti sobě ve vzdálenosti 600 metrů od sebe. Jak to dělali ajznboňáci dříve, bez elektronického zabezpečovacího zařízení, bez počítačů? Aby nepustili vlaky proti sobě?
Do Prahy přijel první vlak na trati z Olomouce v srpnu 1845. Z Vídně se do Brna vlakem jezdilo už v červenci 1839, do Břeclavi 6. června 1839. Tak jak to ti pionýři páry dělali? No, měli (nebo mohli mít) už železniční telegraf, ale stačilo to k tomu, aby se dva vlaky nedostaly na stejnou kolej proti sobě?
Zeptal jsem se na to jednoho kamaráda, bývalého mašinfíry. A ten mi to vysvětlil takhle:
Ke každé trati mezi dvěma železničními stanicemi patřilo příslušně označené dřevěné pádlo, které viselo na příslušném hřebíku. Když přišel mašinfíra, že chce jet, vydal mu výpravčí to pádlo. Když přišel jiný mašinfíra, tak mu výpravčí pádlo nevydal, protože ho neměl. A vědělo se, že ho má někdo na trati. Když přišel jiný mašinfíra v protější stanici za výpravčím, že chce jet v protisměru, tak ani on nemohl jet, protože pádlo nebylo. Viselo na hřebíku v druhé stanici, nebo ho měl mašinfíra na trati. Hned, jak přijel mašinfíra do stanice, předal ho výpravčímu, nebo z ručky do ručky protisměrnému kolegovi. Bez pádla se jet nedalo. Bez počítače ano…
Jak jednoduché! Ale stejně se vlaky srážívaly. Dnes za to může vesměs "lidský faktor". Před sto padesáti lety za to mohli lidé.
Psáno v Praze na Lužinách v úterý 17. září 2013
Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.
