Barcelona je protkána uličkami, ulicemi, třídami, bulváry. Nejznámější a nejživější třídou je třída, která se jmenuje jen Třída. Tak je známá: La Rambla, která začíná na velkém kulaťáku s názvem Katalánské náměstí a táhne se v délce asi jeden a čtvrt kilometru až k moři.

„Ulice tohoto typu mají ve Španělsku široký chodník vedoucí jejich středem“, popisuje Ramblu George Orwell ve své knize Hold Katalánsku. Rambla odděluje kdysi dělnickou čtvrť El Raval na jihozápadě od historické čtvrti Barri gotic. V květnu 1937, v době občanské války, o které Orwell píše, tudy vedla válečná linie mezi dělnickými anarchisty a prosovětskými komunisty. Až při četbě Orwella jsem se dověděl, že občanská válka se nevedla jen mezi povstaleckými fašisty a vládními jednotkami, ale (a občas hlavně!) i mezi ozbrojenými složkami vládní koalice. Zatímco anarchistická vojska z katalánské POUM držela frontu proti Frankovým fašistům, katalánští komunisté ze PSUC, věrni přísaze 3. kominterny (a dodávkám zbraní ze SSSR) bojovali hlavně politicky. A propagandisticky. Takže z dělnických anarchistů se – dle bolševiků – náhle stali „fašisté“. Také toto mi zpětně objasňuje další z důvodů, proč v Barceloně jsme téměř na každém kroku nacházeli památníky na osvobozenecký boj proti Španělsku, končící porážkou během „Dne“ v roce 1715, ale o pomníčky z doby občanské války jsme nezakopli. Tehdejší střepy ještě odírají krvavé rány uvnitř katalánské společnosti...

Rambla se táhne od Katalánského náměstí až k moři. Jde o živý bulvár, ke kterému se Václavák nedá přirovnávat. Na jeho okraji se táhnou jednosměrné komunikace, osazené stovkami krámků, butiků, pekáren, kaváren a hospůdek. Na ulici tu vládne rušný dopravní ruch, který tak nějak ale patří k turistickému ruchu na Orwellem popisovaném prostředním širokém chodníku. Ten je vlnovitě vydlážděn, a chvíli to trvá, než se srovnáte s optickou iluzí, že jdete po vzdutých vlnách. Ó nikoli, chodník jest roven. A uprostřed Rambly je ještě jedna pěkná mozaika, zatlučená do podkladu podle návrhu místního rodáka Joana Miró. A co ještě Orwell nezmínil, je alej dnes už vzrostlých platanů, která dává místu přírodní charakter. Možná tu za Orwella ještě nerostly. A určitě se pod Ramblou netáhla trasa metra L3.

Uprostřed Rambly, kousek od stanice metra Liceu, se otevírá hlavní vchod do obrovité tržnice, která k Ramble přiléhá. Ach, tržnice! Pravá středomořská tržnice o rozloze půl hektaru (a další půlhektar se staví na ploše za ní). Těžko popsat. Musí se vidět. Cestovatelům něco napoví, pokud navštívili nějakou tržnici v Itálii nebo Izraeli. Přetékající stánky s ovocem a zeleninou místního původu i z dovozu (pokud avokádo a fíky nepěstují i v Katalánsku.) U těchto stánku se také nabízí občerstvení: Tácky s různými nařezanými ovůckami. Ovocné šťávy s ledovou drtí v umělohmotných kelímcích s brčkem. Stánky s dvacatery druhy oříšků, přírodních i obalených sladkou drtí. Pekárny s desítkami druhů pečiv, od sladkých přes sýrové až po masité. A tamhleto není pečivo, ale opečené mořské potvory, obalené strouhankou. Uprostřed haly je pak ovál, kde se prodávají čerstvé úlovky rybářů. Sem si chodí šéfkuchaři všech barcelonských hotelů pro čerstvé úlovky.

Bedekr i známí shodně uváděli, že tam se určitě dobře, a poměrně levně najíme. Tak protože to uvádějí všechny bedekry a všichni známí, tak jsme se tam nenajedli. Ano, tržnice je protkána krmnými uličkami, tedy uličkami, kde se nacházejí bufíky, u nichž lze na vysokých stoličkách posedět a pojíst u pultu. Jenže všechny ty stoličky a pultíky jsou obsazeny výpravami turistů, kteří neponechají jediné místečko volné. Také o láci se tu příliš mluvit nedá. My jsme se s Janinkou jedno poledne uchytili v bufiku u jednoho bočního tržiště, odkud se naskýtal pohled na dvorek s odpadkovými kontejnery. Nu, najedli jsme se chutě a přiměřeně draze.

Rambla končí u moře u monumentu A Cristofor Colom (psáno katalánsky), šedesát metrů vysokého pomníku. Na vysokém korintském sloupu tu stojí socha Kryštofa Kolumba, balancující na góbusu – Kryštof ukazuje kamsi na moře a možná volá: „Tam všude jsem byl“. Dílo bylo vybudováno roku 1888 u příležitosti Světové výstavy. Odsud Kolumbus neodjížděl, startoval na jižní části španělského atlantického pobřeží z přístavu Palos de la Frontera blízko Huelvy. Kde také na konci své cesty v březnu 1413 zakotvil. Do Barcelony se vypravil až potom, protože zde tehdy sídlil královský dvůr, přece. Tady se slunil v královské přízni celých šest týdnů, než vymohl i pro své dva bratry povýšení do šlechtického stavu... Pomník mi poněkud připomíná pomník jiného mořeplavce, jistého admirála Nelsona na Trafáči v Londýně, a to nejen kvůli kovovým lvům. Zatímco Nelson má prakticky stejně vysoký pomník (55 m sloup + 5,5 m výška sochy, postaveno 1840-43), aby mohl zahlédnout moře v ústí Temže, Kolumbus shlíží na moře u svých nohou.

Jó, Barcelona, Barcelona. Byli jsme tam s Janinkou vloni v září, ale nestačili jsme si všechno prohlédnout. Ještě se tam budeme muset podívat. Možná už letos. Navzdory pošahaným troubům a ideologicky zaníceným vrahům.

Ostatně, není tu více teroristických útoků než v jiné evropské zemi, Izraeli...

Psáno v Praze na Lužinách dne 18. srpna 2017 ve vzpomínce na milá místa, která potřísnili krví šílenci, klanící se bohu Baalahovi

Foto © Jan Kovanic