"Rudou barvou dneska září
sedmička v mém kalendáři,
podívej se oknem: všude
v ulicích je všechno rudé."
(Samuil Maršak, Sedmý listopad v Moskvě)

Bodejť by nebylo všechno rudé, když domovní důvěrnice pečlivě obešly všechny partaje, aby nikdo nezapomněl vyvěsit vlaječku. Sedmý listopad se nejen v SSSR, ale i v socialistickém Československu, stejně jako ve všech zemích socialistického tábora míru slavil velice mohutně a velice důsledně.

Jako dítěti školou povinné mi bylo konati tak, jak škola velela. A dítěti se to líbilo. I ta básnička od autora dětské knížky Dům kočky Modroočky. V mateřské škole jsme kreslili křižník Auroru, na druhém školním stupni chodili na povinné lampionové průvody. Sedmého listopadu začínal mamutím srazem stranických a státních papalášů propagandisticky zaměřený Měsíc československo-sovětského přátelství. Tomu se také říkalo "měsíc zostřeného přátelství" a nedalo se mu uniknout. Ani návrhem, že by se měl přesunout na leden, abychom se na něj nemuseli celý rok těšit. Otevřete televizi - Lenin. Otevřete noviny - Lenin. Člověk aby se bál otevřít konzervu s rybičkami.

Ach ano, šproty v tomatě, jak krásně rudě chutnaly...

Měsíc čs-sov. přátelství končil až 12. prosince, v den výročí uzavření čs-sov. smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci v roce 1943. Nejdříve se utajovalo, že za Československo byl podpisu přítomen pan prezident dr. Edvard Beneš, později se utajoval i prostý velikán soudruh Josef Vissssarijanovič Stalin (Džugašvili). Ale Lenin, ten nám zůstával. Tak ve škole nám ani o něm neříkali úplně všechno. Například zatajili toto heslo soudruha Lenina (Uljanova): "Revoluce bez popravčích čet nemá význam." Ale i tak hlodalo v dětských dušičkách podezření: Jak to, že se ve dni vítězství světového proletariátu nevyvěšují vlaječky rudé, dělnické, ale sovětské, státní? Proč slavíme cizí svátek? Odpověď byla prostá a každému srozumitelná nejpozději v srpnu 1968: Protože Sovětský svaz hodlá prostřednictvím světového proletariátu vládnout světu.

Aspoň začátek Měsíce přátelství býval zábavný, díky ohňostrojům a lampionovým průvodům. Lampiony byly hezké, svítily krásně v té tmě, jaká tehdy panovala na ulicích našich měst. Člověk dostal už v šesté třídě do ručiček zápalčičky, aby mohl zapálit svíčičky. Ale šel jsem jen jednou. Nelíbilo se mi, že starší zlobiví kluci zapalovali nám mladším naše lampiony a soudružky učitelky tomu neuměly zabránit. Vlastně ti šikanující kluci byli skuteční revolucionáři, praví dědicové oné dávné VŘSR.

Když člověk dospěl, nemusel otvírat televizi, nemusil kupovat noviny, rudé bylo vskutku všechno všude. Ale nejhorší bylo, když se bolševická škola zmocnila našich dětí. A tak chtěla dcerka Terka jít na lampionový průvod z Lužin až do starých Stodůlek, jako všechny děti, a my neměli srdce jí to zakázat. Připadalo nám to nedemokratické. Neměla jít - ale z vlastního rozhodnutí. Ale když se tak těšila! Má žena Ivana říkala, že by neměla jít, protože od lampionů hrozí zapálení šatů a uhoření dítěte (v ty roky bylo v jedné pražské školce popáleno dítě při mikulášské besídce)... Nakonec jsme ji pustili s tím, aby si dala pozor na oheň a na to, co budou ve Stodůlkách povídat. Dcerka se vrátila večer s tím, že lampiony byly pěkné, žádný nechytil, žádné dítě neuhořelo, ale ten projev se jí nelíbil. A pak už na žádný lampionový průvod nešla.

Načež nastala Sametová revoluce a problémů s VŘSR jsme se zbavili. Jo, a cože to bylo, to VŘSR? Velká říjnová socialistická revoluce (1917), která nebyla ani velká, ani socialistická a už vůbec ne říjnová...

A proč o tom píšu právě 8. listopadu? Protože dnes je výročí bitvy na Bílé hoře (1620). Během příštích tří století, vždy v předvečer tohoto slavného svátku, putovali Češi v děkovném průvodu ozdobenými ulicemi pod praporci a rozsvícenými lampiony děkovat Paně Marii Bělohorské za to veliké vítězství.

Jo, před pár dny taky děti v místní školce chodily po setmělé zahradě s lampiony. Na závěr jejich slavnosti byl vypálen velký vohňostroj (hovňostroj, jak říkávaly naše děti), až v zamlženém inverzním počasí zamořil celý vnitřek rondelu nedýchatelným čmoudem. Děti pod dohledem paní učitelek neslavily ani VŘSR, ani Bílou horu, ale Halloween či návrat ke keltským kořenům. Že nejsme Keltové? A katolíci nebo komunisti jsme byli?

Vždyť jde přece - o světlo ve tmě!

Psáno v Praze dne 8. listopadu 2011