26.8.2019 | Svátek má Luděk


ŠAMANOVO DOUPĚ: Terezínská kniha po 20 letech

20.1.2016

Terezínská pamětní kniha

Nejtěžší kniha, kterou jsem kdy prodával během své vedlejší knihkupecké činnosti měla téměř pět kilo. Však byla také ve formátu A4, a kvůli svým 1560 stranám byla rozdělena na dva svazky. Těžší byla však svým obsahem: Záznamy o osudech 82.397 lidí, kteří se na území Čech a Moravy stali během druhé světové války oběťmi nacistické antisemitské nenávisti. Ti lidé prošli většinou Terezínem, proto se ono dílo jmenuje Terezínská pamětní kniha a vydala ji Nadace Terezínské iniciativy společně s Melantrichem v listopadu 1995, tedy před více než dvaceti lety. K tomuto výročí proběhla také minulou středu v rámci dnů otevřené Jáchymky tisková konference.

Tiskovku pořádal Institut Terezínské iniciativy (ITI byla původně založen jako ona zmiňovaná Nadace), moderoval ji pan Peter Sokol. Jako první promluvila ředitelka ITI Tereza Štěpková. Ozřejmila, že tato první edice Terezínských pamětních knih zaznamenala jména a osudy terezínských vězňů z území protektorátu. A nejen terezínských – první transporty šly na podzim roku 1941 z Prahy do Lodže a z Brna do Minska. a Ujazdówa Kniha takto zachovává jejich památku.

Na tuto edici navazují další projekty, zejména tedy databáze obětí holokaustu, v níž je už na 150 tisíc jmen. Ve zdech terezínského ghetta byli totiž shromážděni i němečtí a rakouští Židé (jejichž osud mapují další dva svazky z let 2000 a 2005), avšak i vězni z Nizozemí, Dánska a ze Slovenska. Databáze je neustále opravována a upřesňována podle nových poznatků a svědectví, a rozšiřována o osobní dokumenty a fotografie. Institut dále připravuje podobný koncept i pro oběti romské genocidy v ČR. Důležitou součástí činnosti Institutu je rovněž výchova dětí a mládeže k respektu, a toleranci, například formou výtvarné, literární, filmové a hudební soutěže pro školy.

J. Kraus, D. Lieblová, L. Linhartová, T. Brod a P. Sokol
Tereza Štěpková

Pak přišel čas na slova přítomných pamětníků. Bývalých terezínských vězňů, dnes členů Terezínské iniciativy. (TI je sdružení lidí, kteří za války prošli terezínským ghettem a jejich potomků, a je zakladatelem ITI.) A také lidí, kteří stáli u zrodu oněch pamětních knih. Jeden z editorů Toman Brod si „nechtěl přisuzovat zásluhy“, ale zmínil svou spolupráci s Miroslavem Kárným, jenž vedl celý tým. „Byl jsem ohromen jejich pílí, vytrvalostí, trpělivostí a soustavností. A říkal jsem Mirkovi: Kdyby byla vypsána nějaká židovská Nobelova cena, tak tu by sis určitě zasloužil ty s manželkou.“ (Paní Margita Kárná byla také součástí editorského týmu.) Toman Brod o sobě prohlásil, že působil jen jako „okrajový činitel“: Dělal korektury, měl na starosti výtvarnou podobu knihy, vyhledával dokumenty a fotografie... Vybral i fotografii na obálku s pamětními kameny v jeruzalémském památníku Jad Vašem. „Mé zásluhy jsou spíše okrajové.“

Lenka Linhartová, archivářka z ministerstva vnitra, vzpomínala, jak ji Mirek Kárný zapojil do projektu, jehož se stala součástí „vstávaje, lehaje“. Mezi nezapomenutelné zážitky patří pravidelné dodávky hromad počítačových sjetin z ÚTIA (Ústavu teorie informace a automatizace AV ČR), a ověřování těch desetitisíců jmen ze všech zdrojů a pramenů. „Pracovali jsme v Loretánské ulici číslo 6, kde bylo sídlo Státního úředního archivu, a vidím tu místnost 136, kde byly kartotéky, kde jsme měli hlavní stan, a přesně nás vidím ve starém policajtském kožichu, důchodkách a rukavicích bez prstů, jak prolézáme ty archivy a snažíme se ta jména spojit s materiály z ÚTIA.“

Terezínské iniciativa
J. Kraus a D. Lieblová

Dagmar Lieblová, předsedkyně TI, nepatřila do editorského týmu. Ale pamatuje se, že před dvaceti lety, kdy už byla v předsednictvu TI, že na každé schůzi je „Mirek“ informoval, jak práce pokračují. „Pamatuji se na ten den, kdy kniha konečně vyšla. Na sněm Terezínské iniciativy přinesla Margita dva svazky. A my jsme to brali s posvátnou úctou do ruky. Protože to bylo něco, co jsme si vůbec nedovedli představit, že by mohlo vzniknout. Za těch dvacet let už nespočítám, kolikrát jsem držela tu knihu v ruce, protože ji potřebuji denně.“

Jaroslav Kraus, člen předsednictva TI, připomněl, že „ta kniha nevznikla zadarmo“. Jeho úkolem bylo kontrolovat tok peněz. Když tu knihu poprvé pan Kárný přinesl, tak mu prý pravil: „Takovýhle dílo, víš,teď, teď už můžeš...“ „Ty myslíš umřít?“ zeptal se pan Kárný... Faktem je, že zemřel až roku 2001, tři roky po smrti své ženy. Faktem také je, že všichni přítomní se vyjadřovali o manželích Kárných s velkou úctou, a že všichni zdůrazňovali jejich fundamentální zásluhu za vznik tak rozsáhlého díla. Miroslav Kárný knihu vybavil i asi čtyřicetistránkovou úvodní pasáží, ve které vysvětluje, jaké byly prameny genocidy českých židů, a jak se postupně vyvíjela. Důležitá byla také Kárného koncepce. Že totiž nejde o jakýsi „telefonní seznam“, ale o chronologický přehled transportů do Terezína – a dále z Terezína. (A ten telefonický seznam je tam na konci taky.)

Protože šlo o tiskovku, nastal čas na dotazy novinářů. Nikdo se k nim neměl, a tak jsem se zeptal za Neviditelného psa, jak vznikl nápad, vydat toto dílo právě u Melantricha. Na to odvětil Toman Brod, že měl u onoho vydavatelství „kontakty“. A Melantrich měl tradici, zkušenosti, peníze i distribuci. Tak vida, toto je skutečně podstatná „okrajová“ činnost!

Protože ani pak neměl žádný novinář otázku, zeptal jsem se na „elektronickou verzi“ Terezínské pamětní knihy. Ano, existuje databáze obětí, ale oproti papírové „verzi“ v ní nejsou jména přeživších, a to z důvodu osobní ochrany. (Archivy Jad Vašem čerpají právě z této databáze.)

pamětní kniha na stolku
L. Linhartová, T. Brod a M. Kárný ml.

Třetí a poslední otázku z řad novinářské obce pronesl opět zástupce Neviditelného psa: Jak často jste se scházeli? Bylo to u Kárných tak jednou za dva týdny, vždy, když byl zpracován příděl u dvou až tří transportů, které přišly z ÚTIA. Diskutovalo se o problémových záznamech. Například: Jednotlivé oběti se vyskytovaly v různých databázích s různým zápisem jména, nakonec se vybrala ta nejužívanější varianta.

Poté už přišel čas na dotazy z řad široké veřejnosti, pro kterou se do přeplněného sálku ve 3. patře Jáchymky sháněly ještě další židle. Za stůl se zpovídanými se posadil i Miroslav Kárný mladší. Zmínil, že se na projektu podílel i jeho syn Ondřej, který s ním strávil i vojenskou zákaldní službu; do práce se zapojila i další vnučka Lenka... „Koukal jsem se tátovi přes rameno. A překvapovala mne ta neosobnost zla, jak to mohli lidé brát jen jako pracovní záležitost. Dostanou se do systému a dělají příšerné věci. Krom toho samozřejmě takový nenávistný systém přitahuje sadisty... Jinak, měl jsem báječné rodiče a bylo mi s nimi báječně. Můžete mi závidět!“

Miroslav Kárný byl jakožto „obrodný komunista“ po roce 1968 vyloučen z partaje (podruhé, poprvé v souvislosti se Slánského procesem, nejspíš za „odměnu“, že i v Terezíně organizoval komunistickou buňku...) Pracoval pak v reprografickém středisku Institutu poradenství, v roce 1974 šel do důchodu. A pak se z něj stal skutečný historik (ačkoliv studium historie nedokončil). V roce 1978 zveřejnil svůj první článek o nacistických koncentračních táborech, a to v Československém časopise historickém. (A to byl i první článek o tematice holokaustu v době normalizace!)

Lenka Linhartová vzpomínala, že když po vysoké škole v roce 1984 začala pracovat ve Státním ústředním archivu, tak že jí tam téměř jako inventář předávali i Mirka Kárného – jakožto „VIP badatele“. Pan Kárný tam tehdy už měl nadstardandní podmínky, za něž se odvděčoval svými „poradenskými službami“. Problematikou holokaustu se zabýval celý život. Až jednoho dne řekl „holky, já vás k tomu přiberu“. (Jednou z těch „holek“ byla manželka Margita.) Byly to příjemné chvíle, když v obýváku u Kárných debatovali o koncepci budoucího díla. Tehdy vznikla i zásada, že přeživší oběti budou v seznamech transportů dávány až nakonec. Mrtví si totiž zasluhovali větší úctu... (Ostatně, bylo jich mnohem víc.)

„Když Mirek přinesl nějaký skutečně zapeklitý oříšek, říkal: Dnes vám nesu kokosák. Margita rozlévala víno do skleniček tak, že v hladině nebyl sebemenší rozdíl. Mirek to kometoval: Je vidět, že jsi měla v Terezíně na starosti příděly...“

Terezínská iniciativa 77

Dagmar Lieblová vzpomínala, jak pro ni bylo úžasné, když ve zpravodaji Terezínská iniciativa vyšel jako první seznam vězněných dětí. „Našli jsme tam sami sebe, ale i další, kteří nepřežili. Začátky TI byly ve zvláštní době, pracovali jsme s nadšením. Jedním z důvodů založení naší společnosti bylo i to, aby se vědělo, že v Terezíně nebyla jen Malá pevnost. V roce 1990 bylo už načase, aby se vědělo i o terezínském ghettu! Zestárli jsme, doba se změnila, pokračujeme pořád. Chceme informovat a působit na mladou generaci – to děláme denně.“

Časopis Terezínská iniciativa odebírají členové nejen v Česku a na Slovensku, ale i v Německu, Švýcarsku, Francii, Kanadě, Argentině, Austrálii (konkrétně v Tasmánii)... Proto zakladatelé usilovali o to, aby byla TI založena jako mezinárodní sdružení. A bylo to tak: Když přišli v roce 1990 na Ministerstvo vnitra se stanovami, tak byli registrováni už po deseti dnech! Stanovy organizací s mezinárodní účastí, jako byl Mezinárodní svaz novinářů nebo Světová odborová organizace v té době ještě ze zákona schvalovalo samo politbyro ÚV KSČ, a to mělo v té době jiné starosti. A na jejich stanovisko se na ministerstvu nakonec ani nikdo neptal...

Jaroslav Kraus obdivoval Kárného systematičnost: „Měl kartotéku s lístečky den po dni, co se stalo, podle rozkazů komandatury. Až do svého odjezdu transportem do Osvětimi.“

Dnes jsou členy TI i zástupci 2. a 3. generace, ale stejně. Z původního počtu 1.500 členů zůstává tak 300 v ČR a 50 v zahraničí. Dagmar Lieblová si povzdechla: „No a teď, až zase budeme mít sněm, tak budu znovu počítat.“

Naštěstí štafetu paměti převzaly další generace. I ty, jejichž rodiny neprošly hrůzami holokaustu. A to i díky knize, od jejíhož vydání uplynulo už 20 let.

Psáno v Praze na Lužinách dne 19. ledna 2016

Viz i stránky Institutu Terezínské iniciativy a projektu holocaust.cz

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Domácí násilí: Soud chce vyšší tresty, pokud k němu dochází před dětmi
Domácí násilí: Soud chce vyšší tresty, pokud k němu dochází před dětmi

Fyzické i psychické násilí v přítomnost dětí může mít ještě větší dopad, než tomu bylo doposud. Násilník se totiž nedopouští trestného činu pouze na partnerovi, ale také na nezletilých. Jaké následky může domácí násilí mezi partnery na dětech zanechat?

Diskuse


A. Zajícová
6:44
20.1.2016

počet příspěvků: 1, poslední 20.1.2016 06:44









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.