Právě jsem se vrátil z polikliniky a musím prohlásit, že se všemi návrhy paní zubařky jsem bezpodmínečně souhlasil tak, jak mi byly předloženy. Nejdříve mi byl vyčištěn váček v levé horní sedmičce, teprve potom bylo přikročeno k rozbrusu můstku vpravo dole, načež došlo k extrakci rozlomené mrtvé stoličky. Díky moderní medicině mě to vůbec nebolelo! Jen aplikace injekce proti bolesti byla poněkud nepříjemná. (My muži, kteří nerodíme, bychom chtěli před samotnou injekcí proti bolesti dostat ještě injekci proti bolesti z injekce proti bolesti...) Dnes mi bylo téměř hodinové poklidné posezení v pohodlném křesle příležitostí k filozofickému zamyšlení a k vytvoření struktury tohoto svého článku. Jemné ručky paní zubařky mezitím manipulovaly s rozbrusem, vrtačkou, i na majzlík s kladívkem došlo.

Byly kdysi doby kruté, kdy zuby trhal kovář kleštěmi a jedinou umrtvovací metodou bylo vypití většího množství slivovice. To již nepamatuji. Pamatuji avšak vrtaček pomaloběžných. A s jednou takovou mám i jistou osobní zkušenost. Ten den byl krásně červnově vlahý, v rozevřených listech kvetoucích kaštanů se perlily kapky, které v nich zanechal letní deštíček. Pára stoupala z dláždění na křižovatce mezi Severočeským muzeem a nádhernými městskými lázněmi. Ve třetím rohu křižovatky stála starobylá budova liberecké polikliniky, kde jsem ve druhém patře poslouchal zpěv nadšeného ptactva, jenž se vhroužil do zubařské ordinace, kdež jsem seděl na Záhořově křesle. Za týden měly začíti poslední školní prázdniny, tedy prázdniny po skončení Základní devítileté školy, a toto byla má poslední povinná školní zubní prohlídka. A jako vždy mi paní zubařka v chrupu nalezla cosi závadného a jala se to spravovat.

Jedinou pomocí proti otravné bolesti bylo přemýšlet o něčem pěkném, co nastane po opuštění ordinace. A bezhlese a bezvěře se modlit, aby zákrok netrval moc dlouho. Ten den byly mé prosby nečekaně vyslyšeny - kovové převodné táhlo prasklo, hnací stroj vrtného soustrojí náhle táhle zavyl a uvolněná hlavice vrtačky mi svobodně vyletěla z úst. Nejdříve sestřička, poté i paní doktorka, se ji jaly hledat na podlaze, avšak marně. Ten nástroj zdravotní nápravy nejspíše vyletěl otevřeným oknem do slunného a voňavého odpoledne a chvíli poté se stal oběžnicí Slunce. Odešel jsem nedodělán. To se psala zlatá léta šedesátá. K zubaři jsem se dostavil pak až v normalizačních letech sedmdesátých jakožto vysokoškolák - vypadla mi totiž jedna z plomb.

Od dětství jsou mé zuby slibným dolem různých kovových slitin a amalgámů. Strahovští zubaři však po nich netoužili. Zubaři byli dva - tedy jeden zubař a druhá zubařka, toho času na mateřské dovolené. Soudruh ssmák, kandidující tehdy v prvních nesvobodných volbách po sovětské okupaci, na předvolebním mítinku tvrdil, že je tak podle normy, soudruzi - dva lékaři na pět tisíc vysokoškoláků. No tak fakticky byl jeden, a než jsem se k němu dostal, stolička bez výplně se mi rozpadla. To byl můj první zub, o nějž jsem přišel - ale zdaleka nikoli poslední. (Soudruh ssmák měl pak ve volbách nejvyšší počet škrtů, ale divte se, i s pouhými devadesáti procenty se dostal do... no někam.)

Při té příležitosti vzpomenu jednoho svého návrhu, který mě napadl, když jsem slyšel jeden tvrdě svobodomyslný návrh, že zubní náplně by se měly platit všechny, bez ohledu na zdravotní pojištění, neb každý jest svého zdraví strůjce. Ano, ovšem v tom případě bychom my, staří mastodonti, měli nejdříve dostati odškodnění za zvěrstva napáchaná na nás socialistickým zdravotnictvím. Pro vyváženost dodám ještě odsudek socialistické pověry, že prý za komoušů bylo zdravotnictví "zdarma". V dospělosti jsem bývával až nepřirozeně zdravý - se dvěma výjimkami. Tou prvou byl zde zmiňované zubní nevolnictví, tou druhou pak nutnost nosit kompenzační optické pomůcky - tedy brýle. A vždy jsem za správu zubů i pořizování brýlí musel tvrdě (při)platit!

Od mala jsem měl kazivé zuby, což snad bylo zapříčiněno hojným poskytováním antibiotik v dětství, a to nejdříve penicilinu, načež tetracyklinu v koňských dávkách. Nezhynul jsem na anginy ni zápal plic, avšak zubiska byla odepsána. Tak mi alespoň pravil jistý znalec ve stolní společnosti hostince U Kruhu, Palackého ulice, Praha. Jenom já vím, že jsem se ve skutečnosti stal obětí reklamy. Skutečně! To se tehdy v rozhlase i v televizi rozléhal takový vlezlý slogan:

"Večer pro zdraví, ráno pro krásu."

Jakože se mají čistit zuby dvakrát denně. Jenže i jako dítě jsem byl povahy přemýšlivé a nedůvěřivé a každé tvrzení jsem si upravil k obrazu svému. A taky jsem byl línej. Takže jsem si řekl: Krásný zuby mít nemusím, hlavně, že budou zdravý! A čistil jsem si zuby toliko večer. A pak jsem se divil. Tato moje nepříjemná zkušenost měla však i pozitivní vliv. Stal jsem se špatným příkladem pro své děti, které si po odvyprávění tohoto příběhu, doprovázeného širokým úsměvem, jenž potvrdil jenom holou pravdu, čistí pečlivě své zoubky i v dospělost a od zubařů odcházejí bez nutného zásahu. (Pomiňme takové věci, které čištění zubů neovlivní, jako jsou zuby přeražené při úrazu anebo záležitosti ortodontické.)

Takže, děti, pamatujte si: Pouze zdravé zuby mohou být krásné, a pokud jsou krásné, tak proto, že jsou i zdravé. Čistěte si proto zuby neméně dvakrát denně - ráno i večer. Pokud si je vyčistíte i po každém jídle, neuškodíte jim. Taky zubní nit má něco do sebe, rovněž mezizubní kartáček má své opodstatnění.

Čistěte si zuby! Dokud máte co...

Psáno v Praze dne 3. února 2009, dvě hodiny po zákroku, dosud pod vlivem