Lisabonská smlouva je krásným příkladem mírového soužití: "Cílem Evropské unie je podporovat mír, své hodnoty a blahobyt svých obyvatel... Unie poskytuje svým občanům prostor svobody, bezpečnosti a práva bez vnitřních hranic, ve kterém je zaručen volný pohyb osob ve spojení s vhodnými opatřeními týkajícími se ochrany vnějších hranic, azylu, přistěhovalectví a předcházení a potírání zločinnosti... Ve svých vztazích s okolním světem Unie zastává a podporuje své hodnoty a zájmy a přispívá k ochraně svých občanů. Přispívá k míru, bezpečnosti, udržitelnému rozvoji této planety, k solidaritě a vzájemné úctě mezi národy, volnému a spravedlivému obchodování, vymýcení chudoby, ochraně lidských práv, především práv dítěte, a k přísnému dodržování a rozvoji mezinárodního práva, zejména k dodržování zásad Charty Organizace spojených národů..."

Krásná slova. O jejich naplnění však nebude rozhodovat volený europarlament - nanejvýš tak "spolurozhodovat", případně bude "konzultován". To je to "prohloubení demokracie", protože dříve často nemohl ani to. Ve skutečnosti největší sílu bude mít stále Evropská rada, v jejímž čele má stát její předseda. Který např. "zajišťuje na své úrovni a v této funkci vnější zastupování Unie v záležitostech týkajících se společné zahraniční a bezpečnostní politiky, aniž jsou dotčeny pravomoci vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.“

Není divu, že se předsedovi ER přezdívá "evropský prezident" a představiteli Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku "evropský ministr zahraničí". No a tady je další - oproti boji, vedenému za zachování vlastní vnitřní suverenity - celkem přehlížený problém. Ta "jednotná zahraniční politika". Většina evropských států totiž provádí naprosto idiotskou zahraniční politiku vůči majitelům energetických surovin (Rusku, arabskému světu) - ze strachu, aby jim tito páni kohoutků na produktovodech nepřiškrtili odběr. Zatím mohla Česká republika vůči této idiotské "společné evropské politice" postupovat celkem podle vlastního uvážení, zejména v našem vztahu vůči Izraeli. Propříště se demokracie "prohloubí" tak, že silní mohou přehlasovat slabšího - v jeho vlastní suverenitě samostatného rozhodování ve vztahu k jiným subjektům mezinárodního práva!

Inu ano, kdyby ve společenství sedmadvaceti či pětatřiceti států úplně vše podléhalo právu veta, pak by se nikdy nic nedohodlo. Ale pokud zde existuje možnost velkých států přehlasovat malé, pak existuje i reálná šance, že nám bude vnuceno něco, co porušuje naše hodnoty, zvyklosti - anebo i zdravý rozum.

Už dříve jsme o takovém "prohlubování demokracie" slyšeli:

"Pojem svobody nějakého národa se musí uvést do souladu se skutečnostmi, před kterými dnes stojíme, a s jednoduchými otázkami účelnosti. Tak jako v rodině nemůže mít jeden její člen právo rušit trvale svou sobeckostí její vnitřní mír, tak nemůže ani jednotlivý národ v Evropě mít natrvalo možnost stavět se proti všeobecnému procesu pořádku."

Podobné hlasy slyšíme i dnes od představitelů evropských velmocí. Ale jejich autorem není žádný současný evropský potentát, avšak říšský ministr národní osvěty a propagandy Dr. Joseph Goebbels, jenž toto pravil k českým kulturním tvůrcům a novinářům ve svém projevu 11. září 1940 v Berlíně. Vpodstatě jsme vyslyšeli další tehdy přednesený Goebbelsův argument:

"Jestliže s tímto stavem budete souhlasit, či nebudete, je lhostejné; jestliže ho pozdravíte od srdce, nebo ne, je nepodstatné; na samotném stavu nezměníte nic. Jsem nyní toho názoru: když na nějakém stavu nic nemohu změnit a musím stejně brát v úvahu nevýhody tohoto stavu, které tu jistě jsou, pak by bylo pošetilé, kdybych si nezajistil také jeho výhody..."

Tak výhody, jistě: Tenhleten Schengen, třeba. Ale i nevýhody: Prodávání italských elektrospotřebičů s modrými a červenými dráty na střídavý proud, což je kryto "prohlášením o shodě". Souboj národních rozpočtů o to, kdo víc narve do vlastního zemědělství, což vedlo k pokřivení přirozených cen a současnému nastávajícímu krachu evropských farmářů. Někteří lidé vidí jako největší výhodu a prohloubení demokracie ten bod Lisabonské smlouvy, který hovoří o vystoupení z EU. (Ne, že by to předtím nešlo, teď jsou ale popsána pravidla, jak to učinit.) Avšak to není žádná výhoda.

I po případném vystoupení z "blbé" EU (tedy ze společenství, jehož některá centrální rozhodnutí budí pochybnosti o zdravém rozumu - viz případ "udržitelného rozvoje planety", jenž je zařizován - zákazem žárovek...) zůstaneme uprostřed blbé Evropy - zase se svou vlastní jedinečnou národní blbostí. Ona blbne už i Amerika, a vlastně celý svět v čele s novým nositelem Nobelovy ceny za "snahu"... Jak jen tohle může dopadnout?

Nepochybně blbě...

Psáno v Praze dne 13. října 2009