Naposledy jsem byl se synkem na běžkách v devadesátkách, v době, kdy mu už táhlo na čtrnáct. Tedy v době předinternetové a předmobilové. Pobývali jsme, já a dva mí potomci, tehdy během pololetních prázdnin u kamarádů v Tanvaldě, jejich maminku Ivanku jsme nechali doma zařezávat v práci. Ten den se vydala dcerka s kamarády vyvádět na sjezdovkách na Tanvaldský Špičák, já se synkem jsme popadli běžky a hurá na nádraží. Zubačka nás svezla až do Kořenova. Odtud jsme, už po svých, vyrazili lesní silničkou na Jizerku.

Myslím, že jsme první serpentiny vystoupali s běžkami přes rameno a nazuli si je až v lese. Cesta na Jizerku byla dlouhá a nudná, protože její dlouhé úseky jsou zcela rovné. Takže už po těchto prvních sedmi kilometrech byl synek dost otrávený. A to jsme před sebou měli ještě dvojnásobně dlouhou vzdálenost k plánovanému cíli, jímž bylo nádraží v Josefově Dole. Délku celého treku jsem však před synkem zatajil, abych ho nedemotivoval. Jeli jsme po Jezdecké cestě, což není v úseku od Jizerky k horské silničce nad přehradou Souš úplně vhodný sjezd pro běžky, ale naštěstí bylo hodně sněhu. Měli jsme za sebou dalších sedm kilometrů a před sebou posledních sedm. Jenže zde byl už netrénovaný synek docela unavený a votrávenej byl nesmírně. A nás čekalo další stoupání. Musel jsem ho k němu namotivovat.

„Teď nás čeká stoupání, ale jen krátké,“ řekl jsem mu obmyslně.

Zatajil jsem mu, že stoupání k hřebenu, po němž vede Pašerácká stezka, je sice krátké - ale strmé! Leč vyškrábali jsme se na něj a pohodlně sjeli k Protržené přehradě. Synek její krásu moc neobdivoval. Jednak byl unavenej, jednak byla Protrženka zarostlá vysokým smrkovým lesem. A čekalo nás další stoupání po silničce kolem bývalé nádrže nahoru k Mariánskohorským boudám. Zde jsem použil další motivační slogan:

„Teď nás čeká další stoupání, ale jen mírné,“ pravil jsem lstivě. Zatajil jsem mu, že to stoupání je dlouhé... No potřeboval jsem ho nějak dotáhnout do toho Josefodolu!

Od těch Mariánek jsme pohodlně sjeli lesní silnicí až k cílovému nádražíčku. Očekával jsem, že tam bude nádražní hospoda, kde se usušíme a dáme si něco teplého. Žádná hospoda tam nebyla. A vlak měl jet až za hodinu a půl. Čekárna byla zavřená. Byla to poslední zastávka na slepé trati. Bezobslužná. A začalo krápat. To bylo skutečné zklamání! Naštěstí jsme s sebou měli alespoň studenou svačinu a vychlazený čaj. Byly to jedny z nejdelších devadesáti minut mého života.

A synek už se mnou na běžky nikdy nevyjel. Zklamal jsem ho. Podvedl. I když v dobrém úmyslu, aby mi nezhynul uprostřed zimních Jizerských hor. Stejně jako dnes podvádí nás naše vláda. Kdo ví, s jakým úmyslem.

Říká se nám: Lockdown bude krátký. Neříká, že krutý. A neříká se, že po něm bude následovat další stoupání. Už jen mírné. Ale dlouhé, dlooouhééé! A nakonec, až se dostaneme ke ždanému cíli, tak zjistíme, že to stoupání bylo - dlouhé a strmé.

No a na konci... Na konci nás čeká teplá hospoda a vlak s očkováním. Jistě! Myslíte? Jenže hospoda tam nebude, začne studeně pršet a vlak pojede kdo ví kdy a jestli vůbec se ho dožijeme. Mimochodem - zrovna tuhle konkrétní trať z Josefova Dolu do Smržovky chce ministerstvo železnic zrušit.

Pročež se, vládo, nediv, že ti už nevěříme a na další cestu s tebou se už nechceme vydati!

Vzpomínáno a psáno v Praze na Lužinách v úterý 23. března 2021