Chvála jednoduchých pojítek

Jednou z nárazových zkoušek v testech pasivní bezpečnosti automobilů Euro-NCAP je čelní náraz vozu v rychlosti 64 km/h do deformovatelné bariéry. Něčemu podobnému jsem nedávno podrobil svůj mobil. Samozřejmě nerad.

Když jsem před časem někde zasel (anebo mi byl zaset) svůj dřívější stroj, který jsem si po odchodu od zaměstnavatele odkoupil za zbytkovou cenu, hledal jsem telekomunikační zařízení, na které jsem měl jediný požadavek: totiž abych s ním mohl telefonovat. A skutečně jsem takový nalezl. Telefon bez blesku, tedy i bez foťáku. (Protože když chci fotit, mám foťák.) Telefon bez internetu. (Protože když chci na síť, mám stolní počítač s kabelovým připojením, a hlavně normální lidskou klávesnicí.) Telefon bez mapy a GPS. (Zatím se v přírodě i ve městě docela slušně orientuju sám.) Prostě telefon na telefonování. Pojítko. Stejně jsem k němu dostal pár benefitů, které se hodily. Třeba budík. Nebo rádio. A ještě svítilnu. Ne tedy další tři přístroje, ale další funkce toho telefonu. A musel jsem za něj dát jen několik drobných stokorun.

Telefon sloužil přes dva roky k plné spokojenosti. Ale stalo se, že jsem v horkém letním období snídával na lodžii. A jednoho dne si tak na své snídaňové místo nesu v plných prackách talíř s namazanými chleby, půllitrový šálek čaje s mlékem, noviny a mezi dalšími nezbytnostmi i onen telefon. Když v tom přístroj zazvonil. Tedy nejdříve zavibroval. Leknutím jsem trhnul rukou, na níž volně ležel – někde mezi novinami a čajem – a telefon pokračoval v ladné křivce ve vzestupném pohybu. Balistická křivka směřovala přes zábradlí lodžie, načež zamířila směrem gravitace. Vně lodžie. Než telefon dopadl, stihl jsem pronést několik sprostých slov, zastydět se za ně, vyhlédnout přes zábradlí a sledovat, jak se o pět pater níže po nárazu o betonovou skruž rozlétá na několik součástí.

Spočítal jsem si to podle schodů, tedy podle jejich výšky a jejich počtu: Mobil padal volným pádem sedmnáct metrů. Po asi dvou a půl vteřinách dopadl na beton rychlostí 65 km/hodinu. Nebyla tam žádná deformovatelná bariéra, jako při zkušebním bourání autpomobilů. Nešlo o předem definovaný náraz. Prostě spadl a rozbil se.

Sjel jsem výtahem dolů, převzal jeho trosky od souseda, který ten pád sledoval odspoda, a složil je v celek. A telefon fungoval. Rádio hrálo, svítilna svítila.

Mobil dopadl na levý přední roh, podrobil jsem ho tedy rázové zkoušce čelně-boční. Kinetická energie se zmařila rozpadem na několik částí a jejich odrazem. Přední část s elektronikou, zadní kryt a baterie po nárazu, každá část zvlášť, vykonaly drobný let zpátky do výšky, načež se uložily do trávy. SIM karta zůstala v držáčku. Ani žádné sklíčko se nerozbilo. Koukal jsem na to nevěřícně. Ono někdy stačí, když vám stroj spadne blbě ze stolu…

Sláva!

Fakt však je, že po krátkém čase začal padlý přístroj vykazovat drobné závady. Někdy jsem neslyšel volajícího. Někdy volající neslyšel mě. Se sluchátkem to však fungovalo stále dobře. Pak však telefon začal tvrdit, že nemá signál, i když v místě byl. Posléze mě přesvědčoval, a to hned několika čárečkami, že signál má, avšak volajícímu říkal, že je mimo dosah. I když samotný přístroj crash-test přežil, jeho inteligence nikoli. Po měsíci to skončilo tak, jak muselo: Přes internet jsem si objednal nový mobil. Ten starý v jednom ze svých posledních světlých okamžiků ještě přijal SMS, potvrzující objednávku.

Myslel jsem, že mi zůstane alespoň ještě jedno rádijko, budík a příhodná svítilna do ruky navíc. Ano, tohle všechno na padlém kusu funguje dál – ale ne bez SIMky! No dobře, zůstala mi aspoň funkční náhradní baterie do nového telefonu. A kterýže jsem si koupil? Přece stejný typ!

Nokiu 100. \ :-)

Psáno v Praze na Lužinách dne 27. srpna 2013