Nastal poslední den našeho letošního zájezdu do Izraele. Vstáváme brzo. Izrael je malý, ale my máme přejet pouští z jeho nejjižnějšího cípu až na letiště Ben Guriona u Tel Avivu. Projedeme dvě třetiny země v její delší, severojižní, ose, čili asi 350 kilometrů. Na cestě máme naplánovány ještě tři zastávky. A letadlo do Prahy nám letí asi v půl sedmé. V půl čtvrté tedy už musíme být na letišti. To se stihne!

Od hotelu Prima Music, kde na každém patře hraje muzika jiného stylu (my měli v 5. patře štěstí na rock), jedeme podél pobřeží Ejlatského zálivu zase k severu. Kolem sportovního přístavu, ropného terminálu, Delfíního útesu, skladišť soli z Mrtvého moře, lánů reimportovaných automobilů až k velkému kruhovému objezdu posázeném plastikami barevných rybiček vznášejících se na železných prutech. Pokračujeme k severu mezi několika "doly na drahokamy" a letištěm. Míjíme modré poldery, jejichž voda po odsolení zásobuje celé město, opouštíme zelená políčka a vítá nás zase poušť v údolí Arava. Vlevo od cesty si všímám sousoší. Na tomto místě se setkala královna ze Sáby s králem Šalamounem. Oba byli rychlí - královna, co sem dorazila z Ejlatu i král, jenž po zprávě o jejím vylodění pospíchal z Jeruzaléma.

Je osm hodin a my dorážíme k check pointu na hranici mezi Ejlatem a zbytkem Izraele. Betonové zátarasy zužující silnici číslo devadesát na jediný obousměrný pruh, míjíme bez zastavování. Sbohem, Ejlate! Strávili jsme tu čtyři a půl dne, a tolik jsme toho neviděli! Nevykoupali jsme se ani v přírodní rezervaci Korálového útesu, neprohlédli si marinu, vynechali skalní města i ptačí rezervace... Snad někdy příště.

Okolní poušť připomíná překopané pískoviště. Nikde nevidíme to děcko s lopatičkou nebo bagrem, ale vypadá to, že se tu skutečně kdosi hodně snažil. Svědčí o tom obří bábovičky, na nichž rostou staré akácie anebo sloupy elektrického vedení. Odtěžená zemina nejspíš posloužila jako chemická surovina pro výrobu mrtvomořských produktů.

Zase obdivujeme tmavou hmotu Zakázaných hor, moderní obytné vesničky pod horami, široká vyschlá řečiště a scénické pohledy na poušť vůbec. Po šedesáti kilometrech odbočujeme vlevo na čtyřicítku, která nás má dovést až na letiště. Stoupáme v serpentinách do strmého úbočí na náhorní planinu - silnice trochu připomíná cestu na Kozákov. Až na to, že místní Český ráj je absolutně bez lesa, jen dole na dně údolí se zelenají čtverečky palmových hájů. Ale stejně tu žijí lidé, jak prozrazuje elektrické vedení a telekomunikační věže. A jakoby slyšela mé stesky, krajina se zazelená liniemi stromů, políčky a sady. Projíždíme městečkem s legračním názvem Šizafon.

A pak se kolem opět rozprostře pouštní pláň, osetá v řádcích černými kameny, snad magnetitem. Na kamenných lánech se rozkročily strážní věže poněkud připomínající myslivecké posady. Ale nejspíš se z nich nikdo nerozhlíží po laních a jelenech. Projíždíme tankodromem. Na obzoru se tmí pásy hor, už tam budeme? V kráteru Ramon? Už - z okrové pouště se zvedá tmavější val jako zkamenělá vlna cunami. Vyjedeme ji, pomůže nám ji překonat i hluboká soutěska vylámaná v jednom jejím sedle. Klikatě sjíždíme na ploché dno vyschlého jezera, kolem se zvedají malebné vršky, z jejichž písku vyčuhují odhalené skalnaté terasy jako žebra.

Jsme na dně Makteš Ramon - kráteru Ramon. Spíše nežli o klasický kruhový kráter po nárazu meteoritu či sopečnou kalderu jde o podlouhlou oválnou propadlinu čtyřicet kilometrů dlouhou a v nejširším místě asi deset kilometrů širokou.V pouštích Negev a Sinaj je pět podobných propadlin, situovaných od jihozápadu k severovýchodu. Nikde jinde na světě nic podobného nenajdete. Podle jedné teorie jde o "ledovcové krátery", které vznikly propadem po roztání podzemního ledu. Tuto teorii jsem vyslovil v autobuse nahlas. Byla však přítomna geoložka - a ta mne hnala! Bývalo tu mořské dno, ještě se tu dají najít zkameněliny. Černá hora uprostřed je zbytkem sopky. A v nejhlubším místě kráteru se nachází jezírko - úplné Serengeti...

Uvidíme, až něco podobného najdeme na Marsu. Ale marťanskými krátery jistě neprocházely karavany s kořením.

Z oken autobusu jsme nezaznamenali žádnou místní zvířenu ani květenu, jen krásu skalních útvarů. Bílých, růžových, rudých, okrových, černých, žíhaných. A už se před námi vynořila pět set metrů vysoká severní stěna. Autobus se do ní šplhá podobně jako z Horních Míseček na Zlaté návrší. Rozhlížím se po Podkrkonoší ztrácejícím obrysy v prašné mlze a říkám si, že asi nejkrásnější pohled na kráter Ramon je - z jeho dna! Když se pak vyšplháme až k městečku Vyhlídka (Micpe) Ramon, vidím, že jsem měl pro dnešek pravdu. Rozhlížet se můžete jednak rovnou z okraje téměř kolmé stěny, anebo zaplatíte 20 šekelů a vejdete do vyhlídkové věže. Ta skrývá i promítací sál, výstavku zkamenělin a další pamětihodnosti. Ve velkých vedrech možná oceníte klimatizovaný sál s polokruhovým oknem, jinak máte k dobru pár metrů výšky z vyhlídky na střeše. Odtud je nejlépe vidět, jak se v sousedství staví další placené vyhlídky. Ale dosti ironie - pohled do hloubi kráteru je i přes kouřmo malebný a ve stručnosti těžko popsatelný. Pokusím se: geologická koláž. Na povrchu Marsu to musí vypadat podobně!

Na rozhlížení jsme měli jenom půlhodinu. Do té se musela vejít i návštěva místního záchodu. Velkou a na Izrael neobvyklou vzácností bylo, že jsme zde museli platit (asi dva šekely). Bez toho by vás na WC místní hajzlbába nevpustila. No tak dobře - záchodová dispečerka. Neodolal jsem a tu typickou Židovku jsem si vyfotografoval. Jak vidíte, je to velice spokojená paní temné pleti, která by se třeba v Brooklynu vůbec neztratila. A třeba to byla brigáda z USA!

Je čtvrt na jedenáct, letadlo nepočká - a my chceme ještě zastavit na dvou místech. A pospíchat se nevyplácí. Právě v době, kdy píšu tento článek, se dovídám o neštěstí v horách tři kilometry severně od Ejlatu. Autobus s ruskými turisty sjel do rokle. Při nehodě zahynulo pětadvacet lidí. (Ale to nejeli po čtyřicítce jako my, ale nejspíš silnicí číslo 12 z letiště Ovda.)

Nevycválaní řidiči jsou nebezpečnější než teroristé, všude! Všichni naši řidiči - a že jsme jich letos postupně vystřídali celkem sedm, a že to byli všichni izraelští Arabové - jezdili slušně a dodržovali dovolenou rychlost. I nyní se legální devadesátkou blížíme k naší příští zastávce ve Sde Boker. Ale o tom až příště.

Prožito a přemýšleno v Izraeli v neděli 6. dubna 2008, zapsáno v Praze 16. prosince 2008

PS: Na opakující se dotazy čtenářů odpovídám: V Izraeli jsme byli s cestovkou Alea.
*********************************************************

minulé pokračování: Mír delfínů
předminulé pokračování: Mír skal

Odkazy na články Mír v Izraeli 2006: Mír ve Stodůlkách