Když jsem tady minule přemítal o nemyšlení, slíbil jsem, že někdy příště napíšu, jak jsem jsem sám nalétl nějakým „fake news“ (kravinám). První kravině, na niž jsem si naběhl, byla (s)myšlenka komunismu. Ale snad mi může být odpuštěno, stalo se mi to, když jsem bylo ještě dítě.

Děti jsou většinou bezstarostné a šťastné, neboť mají málo informací. Nejdříve berou informace, které je obklopují, jako pravdu, teprve později je začínají zpracovávat. Když jdou do školky, kde jim na nástěnce visí obrázky komunistických vůdců Lenina a Gottwalda obklopeny kytičkami a fáborky, musejí k těmto osobnostem pocítit příchylnost. Když jim pak soudružky učitelky čtou např. z knížek Jana Hostáně „Naďa hrdinka“ nebo „Rytíři z Východu“ (vydalo ministerstvo školství ČSR ve Státním pedagogickém nakladatelství v Praze roku 1970 v nákladu 100.000 výtisků), cítí dokonce až lásku. Rodiče o tom částečně nevědí, částečně jsou sami zblbnutí a částečně mají strach říci dětem pravdu.

Oblbování dětí pokračovalo na základní škole. Nejen v prvouce, i v češtině: „Jdu v předvánočním večeru třídou Rudé armády. Všude jsou osvětlené výkladní skříně plné zboží, ne jako dřív. Lidé se před nimi zastavují, vybírají dárky. Šťastní lidé, šťastná země! Označte předmět a přísudek.“ (Co zde má být předmět a co přísudek, nešťastní žáci?) To měly v učebnici češtiny mé děti asi ve čtvrté třídě v hlubokých osmdesátkách. Tyto učebnice sloužily ještě dlouho po Listopadu! V dějepise jste se zase pouze dozvěděli, že chudí dřeli a chudli, kdežto bohatí je vysávali a bohatli. Ať už se jednalo o předválečné Československo, středověkou Francii nebo Řecko v době Petriklově. I slovní příklady v matematice byly zapraseny ideologií. Takže jsme žili v informační bublině.

Také já jsem prožil šťastné a bezstarostné dětství pod křídly komunistické strany. Litoval jsem ty generace před námi, které si musely prožít roky prvobytně pospolné společnosti, otrokářství, feudalismu a kapitalismu. Ne všechny děti měly to štěstí žít v socialismu. Nejhorší to asi měly hladové černošské děti v USA, které trápili fousatí pejzatí strýčci v cylindrech. A žebráci v Západním Berlíně. První prasklinka na mém štěstí souvisela s poštovními známkami. Asi v devíti letech (1960) jsem dostal filatelistické album a spoustu známek. Máma dělala sekretářku v jedné firmě, takže mi nosila obálky z podnikové pošty. Nejkrásnější byly známky Sovětského svazu, takové barevné. (Bohužel se někdy v teplé vodě nejen odlepily od papíru, ale i odbarvily. Já vím, měl jsem je odpařovat nad parou.) Moskevské metro, kombajny na polích a Stalin s Leninem. Hodně různých Stalinů jsem měl, pyšnej sem na ně byl. Když jsem si s kamarádem ze školy vyměňoval známky, pravil při pohledu na ně: „To byla ale taky pěkná svině!“

Strýček Stalin? Který zachránil Sovětský svaz i nás všechny tím, že vlákal hloupého Hitlera hluboko do ruských stepí, kde ho nechal zničit krutou zimou? Byly určité chyby, to nám pak tak nějak naznačili i ve škole. To byla jedna z mých prvních ztrát. Všechny známky se Stalinem jsem nemilosrdně vyhodil! Ještěže mi zůstal Lenin...

V té době jsem zažil další zklamání: Soudružky učitelky nám stále říkaly, že ještě my se dožijeme komunismu. Komunismus a Sovětský svaz, to vše bylo u mne spojeno s něčím až milostně libým. Rudou barvu vlajky prvního dělnického státu a svého pionýrského šátku jsem si spojoval s červení a chutí jahod, třešní a rybízu. Reklamní odborníci o tom vědí své. Ale nazpět k jahodovému komunismu. Ten slavný pátek 8. dubna 1960 uprostřed hodiny češtiny zachrchlal školní rozhlas zvlášť slavnostně. Soudruh ředitel přečetl dojatým hlasem neuvěřitelnou zprávu:

„Ústřední výbor Komunistické strany Československa právě navrhl novou, socialistickou, ústavu. Po Sovětském svazu jsme teprve druhou zemí, kde zvítězí socialismus. A nyní, po tomto vítězném boji, nastává nová etapa. Začíná výstavba komunistické společnosti!“

Opojen prožitkem okamžiku jsem buďto nepostřehl (nebo to žáčkům soudruh ředitel neřekl), že návrh bude nejdříve „předložen všenárodní diskusi pracujícímu lidu republiky“. A také jsem nepostřehl, že teprve začíná jeho „výstavba“, myslel jsem si, že už byl komunismus přímo vyhlášen. A říkal jsem si: To už nebudeme potřebovat peníze, to přijdu do sámošky a budu si moci vzít pletenku ZADARMO? I když stojí 25 hal? A pokladní mě nechá odejít?

Chápal jsem, že takové opatření není možno provést hned, určité dopravní zpoždění zde bude, ale za pár dní to jistě propukne! Proč by si měl někdo brát víc, než potřebuje, když přece vždycky může přijít a dají mu to. Ne každý podle zásluh, ale každý podle potřeby. Očumoval jsem prodejny, kdy sundají cenovky, dny plynuly, po měsíci jsem pochopil, že se NIC nezměnilo.

Tak proč tolik slávy?

Bylo jsem zblblé dítě, které ale nebylo tak blbé, aby mu některé věci nepřišly podezřelé. Jedna prasklina v dokonalém povrchu informační bubliny mne ještě od komunismu a později od socialismu s lidskou tváří neodradila. Ale jako dospělí jsme se s ženou Ivanou zasloužili o to, aby komunisté našim dětem už nic nenakecali!

Vypreparováno a doplněno z dřívějšího textu „Bezstarostné dětství“, který vyšel poprvé jako příloha internetového deníku Neviditelný pes © - Týden od 8. června do 15. června 1998