V neděli 25. listopadu 2012 proběhlo pod sochou svatého Václava přátelské setkání asi tří set lidí. Přišli na výzvu Věry Tydlitátové z Ligy proti antisemitismu, aby vyjádřili svou podporu Izraeli v současném kole jeho souboje s teroristickým režimem Hamásu v Gaze.

Ve čtvrt na dvě zaduly šófary a Věra Tydlitátová oficiálně zahájila demonstraci. Zuzana Wirthová ve svém krátkém projevu řekla, že Izrael má právo i povinnost chránit svůj lid. Senátor Jaromír Štětina pak citoval 1. knihu Samuelovu v interpretaci V+W:

"Když mu ale obr plivne do očí, David se otočí, prakem zatočí, když začínáš, no tak tumáš, tys byl velkej, já měl kuráž, a jakej byl Goliáš". Pan senátor své vystoupení zakončil ekumenicky: Plačme nad každým mrtvým, ať je to Žid nebo Palestinec. Při svém projevu držel plakátek s textem "Vrazi z Gazy vraždí, Izrael má právo se bránit", tak, aby ho mohli fotografové dobře zabrat.

Trošku delší projev držel exporadce premiéra Roman Joch. Připomněl situaci Československa před 74 lety a uvedl paralely mezi tehdejší ČSR a dnešním Izraelem, a mezi tehdejšími sudetskými Němci a dnešními palestinskými Araby. Uprostřed totalitních režimů existuje dnes jediný demokratický stát v oblasti, v izraelském parlamentu sedí arabští poslanci, kteří vedou proti své zemi provokativní řeči a vznášejí nepřijatelné požadavky. Když před 5 lety odešel Izrael z pásma Gazy, stal se tak prvním státem, který umožnil vznik prvního palestinského státu. Jenže obyvatelé Gazy si zvolili Hamás, který z jejich území udělal militaristický emirát. Izrael předal zemi s kvetoucí infrastrukturou. Z Gazy se mohla stát perla Středozemí. Ukázalo se však, že Hamáz méně miluje své obyvatele než nenávidí občany Izraele.

Roman Joch také zmínil a připomněl, že v nedávném konfliktu se ukázal smysl protiraketové obrany.

Pan Joch tak projevil svůj "radikální antikomunismus, jenž vyrůstá z extrémního konzervativního myšlení a fundamentalistického katolicismu." (Podle hesla, které má veWikipedii.) Stejně jako předtím senátor Štětina projevil svůj radikální smysl pro dodržování lidských práv (podle svých osobních stránek).

"Babička" Ludmila Hallerová (*1928) z Bratrské jednoty Baptistů v ČR, přítelkyně Izraele od doby, kdy vznikl, pak vyzvala přítomné: Jezděte do Izraele a projevujte mu tak svou solidaritu. Gaza dostává mezinárodní pomoc, která je už pětadvacetkrát větší, než kterou dostala Evropa po válce od UNRY, přesto její obyvatelé dál žijí v bídě. Paní Hallerová organizuje výlety do Izraele, a je ochotna vypravit tam i "nálet několika letadel". Je to v rámci pokání za skutky, jichž se na židech dopustilli křesťané v minulých 2000 letech.

Věra Tydlitátová přečetla text petice za "oduznání" státu Palestina. Česká republika ho při svém vzniku uznala v rámci kontinuity mezinárodního práva. ČR uznala všechny státy, které k 31. prosinci 1992 uznávalo Československo. Jenže pokud Palestina neuznává Izrael, neměli bychom ani my uznávat Palestinu. Snad symbolicky přitom držela českou vlaječku, která v záplavě izraelských vlajek působila navýsost patřičně.

Lidé se pak shromáždili na schodech pod sv. Václavem, aby se nechali zvěčnit na "rodinné fotografii". Na závěr demonstrace zazpívala Ráchel z Tel Avivu oblíbenou píseň Jerušalajim šel zahav, jejíž refrén byl zpíván i přítomnými příznivci Izraele.

A byly dvě odpoledne, zaduly šófary a oficiální část demonstrace skončila. Nastal čas k vzájemnému setkávání a rozhovorům. Také se podepisovala zmíněná petice a vyměňovaly kontakty. Dověděl jsem se, že oba ze šófaristů přijeli až z Olomouce, přičemž dlouhodobý domov jednoho z nich je již od roku 1982 v Austrálii. Přečetl jsem si některá z hesel, která byla k vidění:

"Free Gaza - from Hamas", "Hamas jsou vrazi, Izrael se musí bránit, média, nelžete", "Nedříme a nespí ten, jenž chrání Izrael", "Podpořme Izrael a jeho právo na obranu", "I support the IDF", "Vyprošujte Jeruzalému pokoj (Žalm 122, 6)", "Save Israel", "Israel wants peace!".

Z reproduktorů hrály izraelské písně (které demonstraci zahajovaly, a vhodně prokládaly i projevy), někteří přítomní se pustili do kolového tance, a lidé se začali zvolna rozcházet. Musím zopakovat, že než o klasickou demošku šlo o setkání téměř rodinného charakteru. Nepřišli ho narušit žádní provokatéři, ačkoliv tuto událost viditelně jistili jen dva policisté z chodníku.

Inu, odehrávalo se to v zemi, která je k Izraeli přátelská. Možná i z toho důvodu, že jsme se sami nebyli schopni v roce 1938 bránit. Izrael tu schopnost dnes má.

Schopnost, i povinnost.

Viz i fotogalerii z Václaváku.

Rodinné fotografie jsou převzaty z facebookové skupiny Podporujeme Izrael - התמיכה בישראל - We Support Israel.