Hana Alisa Omer opět vystavuje. Slovensko/izraelsko/česká grafička, ilustrátorka, typografka, malířka a také poněkud i mážka (feminimum od mága, podobně tak i mistrová) Hana Alisa Omer opět vystavuje v Praze svá poetická, duchovní, mírová, mnohovýznamová, kosmologická, snová, nadrealistická, nebeská díla. Na podzim roku 2021 jsem byl na vernisáži jejích obrazů Jeruzaléma a Prahy v klubu Samaří v pražské Soukenické ulici 15 v kavárně FofrKafe - Soukenda, která se nachází pod křídly sboru Církve bratrské. Tentokráte se vernisáž, na kterém Hana Alisa představovala (hlavně) své nové velké dílo „Nebeská Praha“ konala v prostorách „Tibet Open House“.

Zmíněný objekt se skrývá ve vnitrobloku, kamž se vstupuje vchodem u domu číslo 28 v novoměstské Školské ulici. Malá kavárnička s nečekaně prostornými výstavními sálky má svůj vlastní dvoreček, na kterém se dá posedět, pojíst či popít. A pokecat. Podobně rozmanitě jako u bratří i zde to tu lze nalézt pod dalším označením „Komunikační prostor Linhartovy nadace Školská 28“. A bylo nás tam asi dvacet, třicet kamarádů a snad i studentů toho kusu tajemna, jehož je možno aspoň částečně poznat pomocí užitné kabaly...

To jsem se zakecal. Obrazy Hany Alisy se mi líbí, protože jsou jednak krásné a jednak dokážou na malé ploše vyjádřit tisícileté dějiny a jejich vazbu se současností. Ty obrazy se neprohlížejí - ony se „sledují“ podobně jako televizní seriály. Například hned ta hlavní scenérie Nebeské Prahy nabízí jednak celkový pohled na bájeslovné město, které je ovšem zaplněno jak známými starými pověstmi, tak i reálnými dějinami nedávného 20. století.

Pozornému oku neunikne takhle vlevo na kraji miniatura fešné blondýny v šatech v národních barvách, jež zří na město veliké. Jistěže - kněžna Libuše. Malá zkouška spíše z literatury než z dějepisu: Kdože je ten snědý hošík v jejích kolenou, vypouštějící bílé holoubky? Ano, správně, Přemyslův synek Nezamysl. (Já to už nevěděl...)

Když pak přeskočíme úplně vpravo, zjeví se nám v přítmí hradní klenotnice sám Otec vlasti Karel IV., an v rukou svých neupustitelně drží zlatý kalich, zřejmě jeho oblíbený svatý grál. Kteréhože hradu to je kaple? No přece Karlštejna, jak se ukazuje nahoře nad Karlem. Zrovna kolem letí měsíční nocí pták Ohnivák, pardon, hořící Fénix.

Na obraze hoří i Mistr Jan Hus, kousek nad otevřeným hromadným hrobem. Mrtvá nahá těla ovšem zírají, a tak připomínají scénky ze starých náboženských obrazů, které znázorňují utrpení hříšníků v Gehenně.

Od Libušina Vyšehradu ke králi, který budoval Prahu jako Nebeský Jeruzalém teče arciže řeka Vltava. Takhle od prava, z brány malostranské Mostecké věže, ji překračuje Karlův most. Stojí na něm barokní sochy svatých - ale najednou jakoby sestupují a mění se v podivné vyzáblé šedé postavy. Most pokračuje jako schodiště. Poznáváme oběti komunismu z památníku Olbrama Zoubka na schodech nad Újezdem. Vedle nich jde s dívkou za ruku a chlapcem v náručí i mladý Nicolas Winton. Tyto postavy jsou vyvedeny podle jejich sousoší na Hlavním nádraží, které vytvořila anglo/venezuelská sochařka Flor Kent.

Středovou osu obrazu, který sahá od podlahy až ke stropu, tvoří vysoký plamen, který sahá od pravěku až téměř ke katedrále svatých Víta, Václava a Vojtěcha. Kolem katedrály jsou shromážděny jak na rodinné fotce pamětihodnosti Nového Města, od Týna až po Národní muzeum. Jasně, že se nenacházejí na těchto místech - jde o ideový pohled na Prahu, přenesený z 5D prostoru na dvourozměrné plátno.

Stejně tak nad Hradem není v naší realitě viditelná kyprá postava indoidní nahé ženy, z jejíhož rudého bodu mezi ňadry vystupují tančící pohanské víly. (Kdyby byla viditelna, nesetrvával by Mlhoš v Lánech, leč zde.) Víly vzhlížejí k tenkému půlměsíci s rohy nahoře. Nad ním se ve vířivé duze točí kolotoč koulí, které už patří k nebeským zázrakům. Od shora vše měří kružítkem ruka Velkého Architekta.

Psal jsem o „plátně“, ale ve skutečnosti se jedná o sadu pláten, které se muselo na místě sestavit jako obdélníkové puzzle (vyslov [ˈpʌzəl], neboli víceméně „pazl“, nikoli nesmyslně pa-německy „pucle“, ani Němci tak toto anglické slovo nevyslovují), prostě skládačka. Protože Hanu Alisu trápila otázka, odkuď se ta ruka vynořila, namalovala ještě další obdélník, který nadstrčila až nahoru pod strop, na kterém zobrazila - černou díru. A zatímco jsem výše popisoval hlavně svůj dojem z obrazu, tu černou díru nám objasnila sama autorka díla.

A samostatně si můžete zkusit najít českého lvíčka a další historky a postavy, pokud na místě setrváte další čtvrthodinky. Nezapomeňte porovnat výsledné dílo se skicami s nápady, podle kterých pak finálně vzniklo.

Hana Alisa nám pak u dalšího svého díla, zobrazení Brány milosti, prozradila i jednu drobnost. Já té bráně ve východních jeruzalémských hradbách, která vede přímo na Chrámovou horu říkám Zlatá, a ona je na obraze vskutku zlatě vybarvena. Podle biblické pověsti tudy vejde do Svatého Města na konci věků Spasitel, a bude zde soudit oživlé obyvatelstvo Země. Soudit - a udílet milost. Osmani chtěli zabránit konci věků, a tak onu bránu zazdili. A ještě pod hradbami zřídili muslimský hřbitov, protože dle jiné ověřené pověsti, nemůže žádný prorok na takové území vstoupit. No tak zatím to funguje. Hana Alisa ovšem tu bránu namalovala otevřenou, zlatým klíčem odemčenou. I ty hřbitovní kameny před ní. Které jsou obrostlé jakousi zelení. Hana Alisa se na to místo šla podívat, aby ho mohla realisticky namalovat. A dozvěděla, se, že onou zelení jsou stromky, které v češtině nesou název pajasany. A jde vlastně o pionýrský těžko vyhubitelný - plevel. Ačkoliv pajasany mají křehké větve, jsou prý naopak jejich kořeny velice silny, až tak, že dokážou rozdrtit kameny. Nu, podle Hany Alisy už otevírání zlaté Brány milosti započalo...

Dlouhé minuty jsem také strávil na symbolickém náhledu na Eurasii, viděnou ze západu k východu. Centrem obrazu je pozemský Jeruzalém (poněkud na pohledové mapě přerostlý, aby se tam vešel celý, i s králem Davidem a Ježíšem Nazaretským), nad nímž se vznáší Nebeský Jeruzálem s kosmickou bytostí. A poznal jsem tam Mohameda, jak letí v krychlovité konstrukci s křídly do svého sedmého nebe. Je tu i Ka’ba v Mekce, na obzoru ční Himaláje, v oblouku duhy za nimi jede malilinký Ind na malinkém slonovi. Blíže, v Negevské poušti klečí u zachraňující studny pramáti Arabů od Abrahama vyhnaná Hagar. Mojžíš nese na Sinaji desky s Desaterem, za ním plá keř.

Zatímco Mohamed letí k Jeruzalému z jihu, tedy zprava, od severu k němu spěchá Aladin na svém létajícím koberci. Za ním na obzoru je patrna dokonce japonská brána, a úplně vlevo na severu se pak krčí chaloupka Baby Jagy. Na Kaspickém moři jsem si všiml u pobřeží Kolchidy loďky Argonautů. Někde u Kypru vystupuje z moře nádherná Venuše (malinká, po boky ve vodě - a je nakreslena zezadu), Řeckem běží Prométheus s ohněm, ukradeným bohům na Olympu. Pod ním, směrem na západ, za Jaderským mořem, leží Itálie, kterou na obrázku skoro celou zabral Vatikán. V prastaré Anglii jsem identifikoval Stonehenge, ve Skotsku královnu Marii Stuartovnu, uvězněnou na hradě a v kousíčku Irska, který se ještě vešel nad spodní okraj mystického orámování jsem opět poznal oblíbený Svatý grál.

„Je tam sto dvacet postav,“ smála se mi Hana Alisa, když jsem se chtěl dovědět vše o nerozpoznaných příbězích. Tak si raději rezervujte celé odpoledne, když se budete chtít probrat evropskými dějinami - a samozřejmě hlavně tím, co nebeského a jeruzalémského je v Praze. Výstava končí už 25.5., derniéra probíhá od 19:00. Do té doby zde ještě bude několik akcí, nejbližší je ve čtvrtek 18. května, kdy vám paní Omer vysvětlí posvátnou geometrii. Budete kreslit schéma Stromu Života a vhloubíte se do jeho symbolického významu. 20.5. bude Petr Kalač držet komentovanou prohlídku, a 21.5. pro zájemce provede Obřad míru. A pak už je ta derniéra. Ale ještě před ní máte celý týden na to, vhroužit se do fantaskního narevného světa Hany Alisy Omer.

Jo - občerstvení v průběhu vernisáže bylo výhradně vegetariánské, pravděpodobně i veganské. Ale neideologicky. Snad jen ideově. Prostě jahody, borůvky, okurky, mrkvička, cibulka, klíčky, citron, etrog, olivy, hummus, pita... Zato obrazy mi připadaly někdy až „masité“ - myslím tím, že z nich bylo cítit krom nadnebeských geometrických zázraků i živé lidské maso. Překypovaly životem. Ale přesto se nezapomeňte při své prohlídce dívat vzhůru!

Psáno a zváno v úterý 16. května 2023

Další fotografie z vernisáže viz příspěvek na Facebooku autora

Další díla paní Omer viz hanalisa.art