Mám rád Izrael, byl jsem tam jako turista už pětkrát. (A na šestou návštěvu mám u cestovky pořád ještě složenou zálohu.) Ale v Samaří, bývalém hlavním městě Izraelského království (nebo na jeho místě kousek od novověkého Náblusu), tam, odkud pocházejí Samaritáni, tam jsem ještě nebyl. Mám rád Prahu, a tak když jsem dostal pozvánku na vernisáž výstavy Spojení Praha - Jeruzalém, která se konala v klubu Samaří v pražské Soukenické ulici 15, neváhal jsem. Myslel jsem, že se podujatie bude konat ve Sboru Církve bratrské, která má ve vnitrobloku modlitebnu, ale ne, výstava probíhá v kavárně FofrKafe - Soukenda, která má na stejném čísle vchod hned z ulice.

Ono společenství křesťanů jí poskytuje toliko název – a kulturní obsah. A tentokrát je oním obsahem výstava obrazů Hany Alisy Omer. Stihl jsem začátek, stihl jsem i obsadit jednu ze dvou houpaček, takže jsem měl dobrý prostor na naslouchání, koukání i focení. Autorka nám promítla prezentaci, ke které měla spoustu vysvětlení.

Hana Alisa se narodila v zaprášené Dunajské Stredě v roce 1947. Mateřským jazykem jí byla, jak jinak na jižním Slovensku, maďarština. Rodiče ji ale poslali do slovenské školy, aby se dobře naučila jazyk národnostní většiny. Učila se dobře, také kreslila, a dostala se na Školu uměleckého průmyslu v Bratislavě. Na ŠUPce studovala textilní obor. Skončila v roce 1966, ale na žádnou vysokou školu se nedostala, ačkoliv byla „dobrá studentka i pionýrka“. Neměla ale správný „původ“ – oba rodiče se provinili tím, že přežili všechny ty příjemnosti, které pro Židy připravili Hitler, Tiso a jejich maďarští soudruzi. V době, kdy mohla leda tak obšívat knoflíkové dírky, dostaly s matkou konečně povolení navštívit tetičky v Izraeli. Byly to čtyři matčiny sestry, které všechny společně (i s maminkou) přežily zázrakem pochod smrti. I to povolení bylo zázrakem, protože ho po dlouhé době marných žádostí dostaly ještě než začala Šestidenní válka – a do Izraele odcestovaly až po jejím skončení, v srpnu 1967. Vlastně už v době, kdy náš otrocký a otrokářský stát rozvázal diplomatické vztahy se Státem Izrael. Ale jejich výjezdní doložky zjevně nikdo nezrušil.

V té době panovala v Izraeli obrovská euforie nad zázračným vítězstvím. Všechno šlo nahoru, i ekonomika. Jednoho dne šla Hana Alisa po ulici a kouká, že tam stojí nádherná bělostná budova s vysokou neogotickou věží, a na ní je napsáno Akademie umění Becalel. Tak šla dovnitř, jestli by ji nevzali. Přinesla i některé své práce – a vzali ji! Hana Alisa získala stipendium a začala studovat grafiku. Ačkoliv uměla jen maďarsky a slovensky. Do socialistického Československa se pak vrátila za tatínkem jen maminka. Její dcera oznámila svou emigraci našim „orgánům“, ale protože už bylo na spadnutí Pražské jaro, nikdo se tím dále nezabýval. Však také brzo získala izraelské občanství. Vdala se, povila děti, pracovala. V nakladatelství dělala typografku, ilustrovala knížky, věnovala se volné tvorbě.

V roce 1995 se seznámila s kabalistou, architektem dr. Jicchakem Chajutmanem (1941 - 2021). Ten byl také „jasnovidcem Nebeského Jeruzaléma a Chrámu“ (toho budoucího, Třetího a konečného), které přispějí k nápravě lidstva. V následujících pěti letech namalovala čtyři pohledy na Jeruzalém ze čtyř světových stran – a také ze čtyř rozměrů, tak alespoň ty obrazy na mne působí. Je na nich zachyceno současné reálné Staré město – a nad ním Jeruzalém nebeský. (Který mi neodbytně připomíná flotilu létajících talířů). Uprostřed pozemského Jeruzaléma pak sedí ve své kosmické lodi Mimozemšťan (tak mi to aspoň připadá jako autorovi a čtenáři sci-fi). Nebo anděl (jak by to mohl vidět člověk přístupný víře). Hana Alisa tak zobrazila „Strom světla, ve kterém se zrodilo magické vnitřní dítě“. Z těch létajících talířů nad městem míří laserové paprsky na různá důležitá místa tří náboženství. Pardon – autorka tak namalovala „paprsky duchovního světla Nebeského vozidla, jehož struktura je založena na Stromu Sfér“.

Tento pohled ze severu je pro mne až osobní. Dostal jsem jej od kamarádky Františky Vrbenské jako grafický list i s podpisem autorky. Jsem na něm zachycen, jak stojím na střeše Rakouského hospicu společně se svou partnerkou Janou Rečkovou (+2018). Já jako obvykle fotím, křesťanka Jana shlíží do Via Dolorosy, odkud se k ní vznáší Ježíš Kristus s rozpaženýma rukama. Tak ne, tak to není! Na té vernisáži jsem se dověděl, že nejde o pohled z toho hospice, ten je kousek vedle. Je to vyhlídka z kláštera Sionských sester. A dívá se z ní v namalované skutečnosti sama Hana Alisa a její přítel Jicchak Chajutman. No, jestli tohle není magie na druhou!

Magií na čtvrtou byly malovány i ty čtyři vyhlídkové obrazy. Protože třeba na tom popisovaném poznávám všechny stavby starého Jeruzaléma. Od zlaté báně Chrámu skály po kopule chrámu Božího hrobu. Přes zvonici luteránského chrámu Vykupitele vidím Citadelu, za ní dokonce pověstný hotel Krále Davida. Nechybí hora Sion s chrámem Zesnutí Panny Marie. Uprostřed města svítí na Západní zdi („Zdi nářků“) zlatá hebrejská písmena. Jsou tam všechny podrobnosti – a přitom by neměly být, když mezi nimi svítí mimozemské Dítě ve svém Stromu! Město mu udělalo místo – poněkud se vypouklo. Hana Alisa kreslí perspektivu, jakoby ji snímala rybím okem. A reálným městům dopřeje ve svých obrazech dokonalou kompozici.

Městům, protože podobným stylem kreslí i Prahu. Proto mohla vzniknout i tato výstava. Je na ni podobným způsobem předvedena i naše Praha. Nakonec je to Praha i Hany Alisy. 40 let žila v umělecké vesničce Ein Hod, v jednom údolí pod karmelským hřebenem uprostřed lesů. Při posledním tamním požáru oněch lesů jí vyhořel i dům, a tak je teď často doma v Praze, kde má část své rodiny. Pořádala výstavy v Maďarsku, na Slovensku i u nás, nakonce má kromě izraelského pasu i pas slovenský, ale na Slovensku, stejně jako v Maďarsku cítí vzrůst antisemitismu. Čehož je Česko zatím ušetřeno.

Mohl bych jejím obrazům věnovat další rozbory, ale raději se na ně jděte podívat do té kavárny v Soukenické 15. Mají otevřeno do devíti večer, v neděli je ale zavříno (jak to vlastní mají správní křesťané dodržovat). Nevadí, že zde na zdech povětšinou nevisí originály (ty jsou zasklené). Na svém fejsu to Hana Alisa vysvětluje: „Většina obrazů na výstavě jsou vlastně vysokokvalitní tisky, které lze objednat v různých velikostech. Originály jsou větší (a moc dražší), a protože Klub Samaří má malý prostor, vystavila jsem tam reprodukce.“

Dvě reprodukce pohlednicového formátu jsem dostal na místě zadarmo. Letecký pohled na Masadu s hebrejským podpisem a kabalistickým znakem. Ten druhý zachycuje pohled na Jeruzalém z Olivetské hory přes ruský pravoslavný chrám na Jeruzalém, a je obdařen fonetickým popisem a českým přechýlením „Chana Omerová“.

Hana (Chana) k tomu ještě podotkla: „A původně jsem se jmenovala Alžběta.“

Psáno a lákáno v Praze na Lužinách až 12. listopadu 2021, ale výstava končí až 30. listopadu.

Další fota z vernisáže na mém fejsu

Více o osudu výtvarnice a kabalistky na webu Paměť národa: Hana Alisa Omer
Její Facebook

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.