V roce 1989 jsme toužili po svobodě. Ovšemže se mluvilo o "lických právech". Ale to pro nás znamenalo hlavně svobodu. Vlastně různé svobody.

Svobodu cestovat, to nejdřív. Už žádné ponižující "cestovní doložky", žádné "vyjádření zaměstnavatele" (= místního komunistického politického bezpečáka), žádné devizové přísliby, žádné fronty přes noc v Pařížské před Čedokem nebo u Jindřišské věže před CKM... Spousta lidí vtrhla ven s pár korunami v kapse a divili se - nad rozmanitostí nabídky. "Byl jsem v optice, kde měli dvě patra - brýlí!" divil se jeden. (A další podiv byl nad cenami, při tom přepočtu.) "Na ulici nás předjelo auto, a nesmrdělo - vonělo!" divila se druhá. (Ještě nevěděla, jaké zlo mohou napáchat aromatické uhlovodíky.)

Nás, staromilce z vosumašedesátýho, nejvíce potěšila svoboda projevu. Velice rychle se obrodila Mladá Fronta i Lidová demokracie či Svobodné slovo. Mladý svět každý čet. Lidové noviny získaly "licenci" a od začátku roku 1990 začaly vycházet zprvu dvakrát týdně (jakožto samizdat měly měsíční periodicitu.) Téměř v přímém přenosu se přerozovala Československá televize. Po letech byly z trezorů vytaženy tak báječné filmy jako Starci na chmelu, Hoří, má panenko či Skřivánci na niti. Trochu drhlo, když jsem v lednu 1990 pozoroval na naší černobílé Minitesle pořad "Rok 1989". Ono to bylo sestříhané z už připravených materiálů, materiálů tedy ještě bolševické televize. Komentář k obrázkům se linul sice už podle "nového pohledu na svět" - ale stejně ideologicky jednostranně, jako to předtím dělali bolševici...

Celé jaro a začátek léta jsme si se ženou užívali další svobody - svobody volební. Tedy možnosti působit při přípravě prvních svobodných voleb. Poznali jsme přitom spoustu skvělých lidí, zažili i první podrazy. Někdy jindy o tom povyprávím.

Také jsem si užil svobody stávkování, kdy jsme zpunktovali protestní stávku proti "starým struktůrám" ve vedení našeho podniku - jinak by snad zůstaly doposud. Jeden ze schopnějších straníků pak pro firmu dál pracoval - jakožto subdodavatel...

Zcela nečekanou se i pro mne stala svoboda podnikání. V té době jsem pro děti marně sháněl nějaké pěkné knížky. Na podzim roku 1990 jsem si přečetl v novinách inzerát, že nakladatelství Albatros shání "kolportéry". Kolportéra Družstevní tvorby dělal kdysi i můj dědeček Hejtmánek - ale toho jsem se včas nepoptal. Nicméně jsem věděl, že takový kolportér vyfasuje knížky, které prodává známým či s nimi chodí po domech, a sám si je může také koupit se slevou, či si nechá každou pátou prodanou knížku - a ty neprodané vrátí. Bylo to trochu jinak. Už jsem nepotřeboval povolení Národního výboru, ale musel jsem si pořídit "podnikatelský list". Vyžíval jsem se v tomto podnikání ve svém turnusovém volnu. 1. listopadu jsem si podal žádost s výpisem trestního rejstříku (musel jsem popsat formulář na jednu Á čtyřku), 7. prosince ráno jsem obdržel podnikatelské oprávnění a odpoledne jsem už prodával v nákupním sídlištním centru první albatrosí knížky, položené na kempingovém stolečku, co jsem si vypůjčil ze skladu závodní organizace ROH...

Svobod jsme měli spoustu, ale na jedno jsme zapomněli - chtít po sobě zároveň odpovědnost. Ctít kromě lidských práv i lidské povinnosti. Vylezli jsme právě po desítkách let totalit do světa svobody, ale hluboko v sobě jsme měli zažranou podivnou ne-etiku socialismu, jež je nejlépe reprezentována sloganem "Kdo nekrade, okrádá rodinu."

V dřívějších dobách se lidé báli Boha a ctili Desatero. V dobách republikánských se zase pěstovaly demokratické ctnosti, mezi něž patřilo jasné přikázání: "Krást se nemá!" Jak přirozeně působil Franta Černý ve filmu (tuším) Pudr a benzin v roli starosty, jenž má převzít od policejního rady pěněžitou odměnu za "nález" perlového náhrdelníku. (Schovali mu ho do kapsy dva nevinní zloději Voskovec s Werichem.) Starosta Franta drží v ruce ten milý balíček peněz, vidíte na něm, jak se na něj nadějně usmívá, pak se však přemůže a zkormouceně peníze vrátí: "To já nemůžu vzít. Dejte je na chudé." Nevysvětluje, proč je nemůže vzít. Je to přece tak samozřejmé: náhrdelník předal v rámci své starostenské funkce - a jakožto volený úředník přece nemůže pobírat prebendy. (Jako třeba dnešní politici v dozorčích radách státních a polostátních firem, že?)

V době komunistické se jednak rozkrádalo ze socialistického majetku ze strany občanstva - a leckdy šlo o "záchranu" majetku před zničením. Vyrostly mafie veksláků, kolotočářů a manažerů zpěváčků. Komunisté zase kradli v rámci své mocenské mafie. Ale i ti naši komunisti se báli - třeba komunistů z Moskvy. Padl komunismus, padl Sovětský svaz, a dneska se už nikdo nebojí.

A to ani ostudy! Nějak se to nevžilo, bankovní lupiči jsou často bráni za novodobé Jánošíky a podvodníci za schopné podnikatele. Nějak se to nepřeneslo. První republika žila z tohoto samozřejmého odkazu dřívějšího mocnářství, který byl poprvé zabit druhou republikou. Následovala hromadná loupež židovského majetku, ke které se občas drobně připojili i obyčejní občané Protektorátu. Po válce vyrazili zlatokopové do vysídleného pohraničí, odkud si vozili náklaďáky plné koberců, například. A pak už přišlo znárodnění, združstevnění, měna 1:50... Rok 1968 znamenal poněkud návrat ke slušnosti. Dokonce se začal lid skládat na "zlatý poklad republiky". Jeho normalizační zašantročení patří mezi ostudné body, které vedly k pocitu zmarnění...

A pak jsme najednou byli svobodni. Ale nikdo po nás nechtěl zodpovědnost - pokud o tom někdo slyšel ve škole, mohl to brát jako další školní lež. A my jsme si neuměli říci to, co pro naše dědy bylo ještě přirozené: Lhát a krást se nemá. Kdo krade, okrádá nás všechny - a s takovými lidmi se nemluví! S podvodníky se nikdo nebaví, v hospodě k nim nepřisedne, při setkání ruku nepodá!

Tohle jsme - taky - měli chtít před dvaceti lety! A tohle chci já po vás dnes: Nelžete, nekraďte, nepodvádějte, s hajzly se nekamaraďte. Bude-li celý národ ze slušných lidí, budou slušní i politici.

No, já vím, no. Ale přát si to pod stromeček můžu, ne?

© Psáno v Praze dne 15. prosince 2009

***************************************************************************************

Viz i Šamanovo dopě z 2.12.2009 Co jsme to chtěli