Podobné úvahy známe i ze států s podstatně starší a hlavně nepřerušenou demokratickou tradicí, než je ta naše. Ostatně, totéž v modrém (či snad hnědém) se točilo kolem „kanonického vydání“ Hitlerova Mein Kampfu. Co bylo tehdy přednější, právo občana na informace rovnou ze zdroje, anebo zákonem zapovězené šíření rasové nenávisti? Nevíme si s těmi otázkami rady a tím hůř, že v našem systému vládne „právní pozitivismus“, kdy se právníci přou o slovíčka a „duch zákona“ jde stranou.

Kéž by aspoň v této a podobných kauzách zavládl jakýsi řád a bylo jasné, kde jsou mantinely a za jakou hranicí začíná nezákonné počínání. Do hry paragrafů by ale musel vstoupit zdravý rozum a toho se hned tak nedočkáme. Nicméně se ho nezříkejme a poslyšme, co napoví: Dělnická strana? Jsou bezvýznamní. Otravují štěkáním, tak si jich nevšímejme a oni přestanou.