Je to možná dětinství, ale jsem rád, že zase budou nějaká „átá“ léta. Užíval jsem si devadesátá léta. Už tehdy jsem si uvědomoval, že je to mejdan na konci strašlivého století, jakýsi večírek, na kterém se všichni ujišťují, že už nikdy nebude jinak než láskyplně a veselo.

Ono to devatenácté století taky končilo rozpustilým fin de siecle. O sto let dřív se Francouzi postarali o večírek poněkud krvavý, raději se do minulosti neohlížet.

Ale ta naše devadesátá léta byla skvělá, a udělali jsme v nich skok tak velký, že jsme z toho dodnes trochu zadýchaní.

Pak nastalo – co vlastně? Nultá léta? Žádná léta? Rozpaky přetrvaly i do následující dekády. Nikoho nenapadlo mluvit o „náctých“ létech. Přitom poslední „náctý“ rok skončil ani ne před týdnem. Někdo mi možná přihraje odkaz, jak to řešili ve dvacátém století. Ti taky měli své nulté roky a potom ty „nácté“. Jenže dovedu pochopit, že se v nich nechtěli moc patlat vzhledem k tomu, co šíleného se v nich přihodilo. Však důsledky si neseme dodnes.

Na dvacátá léta minulého století hledí mnozí z nás se sympatií. Mimo jiné proto, že tehdy vznikla umělecká moderna. Ta zametla všechno staré do koše jako starou veteš. Byla to jakási pomsta minulosti za to, co se v ní přihodilo. Z baráků zmizely štuky a ozdobičky, rohy hojnosti a andělíčkové, a zůstaly plochy a dokonalé proporce. Obdivujeme je dodnes. Ženy popadly nůžky, ostříhaly si vlasy, a jak byly v ráži, střihly i sukně. Chopily se cigarety vetknuté do špičky jako symbolu osvobození. Naplno začala éra filmu a filmových hvězd a ulice se začaly plnit auty. Takto nějak vnímám dvacátá léta minulého století já, v té době na houbách s perspektivou ještě dlouhého houbaření.

Jaká budou dvacátá léta? Ano, budou mít svoje označení, jako má kráva v uchu vetknutou umělohmotnou placku s číslem. Odhaduju to jen v našich českých souvislostech: definitivně přijdou ke slovu mileniálové. Debaty o vyrovnání s komunismem budou vnímat asi tak, jako já v dětství slýchal, jak to bylo za Rakouska. Ve svobodě slova se narodili. Nejsem si jistý, že si jí budou vážit v pravém slova smyslu, a že ji nebudou brát tak, jako že svoboda slova ano, ale jenom pro ty správné názory. Ve škole na ně nekladli žádné nároky, protože důležité nejsou vědomosti, nýbrž kritické myšlení. Materiální zabezpečení měli od malička, a není to tedy nic, co by je mělo trápit. Zpoza horizontu se noří vize nárokového příjmu, a pokud nastane nedejbože recese, či dokonce krize, vzlétnou helikoptéry a budou rozsévat čerstvě natištěné peníze.

Ale toto všechno naprosto nemusí znamenat, že ta dvacátá léta nebudou zábavná, inspirativní a produktivní. Budou jiná, a zábava, inspirace a produktivnost mají jinakost jako podmínku. Proto zde vítám dvacátá léta, v mém prvním sloupku v této nastávající dekádě.