Jde o politika, který slíbil, že konkurenční politickou stranu coby prezident nepustí do vlády, i kdyby vyhrála volby, může být lepší indicie na extremismus přinejmenším v myšlení a úmyslech? V rakouských opakovaných prezidentských volbách tedy vyhrál tento muž oproti Norbertu Hoferovi. Vyhrál podruhé, s náskokem přesvědčivějším, a Hofer mu k vítězství pogratuloval ještě dřív, než byly známy výsledky oficiální.

Nynějším evropským předákům se ulevilo a výmluvně vítězi gratulovali. Jde podle nich o vítězství rozumu proti populismu, z čehož je zřejmé, že si žádné poučení nevzali, žádná sebereflexe neproběhla a oni jsou nadále přesvědčeni o své skvělosti a dějinném poslání. Nestalo se tedy v Rakousku nic, co by mohlo uspíšit to, čemu se eufemisticky říká reforma unijních orgánů. V praxi to ovšem musí být zahájeno odchodem lidí, kteří současný marasmus zavinili, a změnou konceptu celého evropského společenství, které se pod jejich vedením sune to temnoty nevýkonnosti a bezvýznamnosti.

Ještě ale je třeba podotknout, že Rakousko předvedlo úctyhodnou ukázku politické noblesy. Ústavní soud uznal nesrovnalosti a nařídil opakování voleb. Už to zaslouží obdiv a uznání. Následovalo sice komické intermezzo s nelepícími obálkami, ale pak se konaly řádné volby a poražený, opět noblesně, vítězi blahopřál. Tak to má být, tak je to správné, řečeno slovy klasikovými.

Van der Bellenova zkouška ovšem nastane po rakouských parlamentních volbách. Pak se ukáže, zda je to demokratický politik, anebo opravdu extremista – jak by naznačovaly jeho sliby zachovat se antisystémově v případě volebního úspěchu Svobodných.