Než začneme uvažovat o stíhačkách páté generace F35, je dobře si připomenout, že Česko je země, která nebyla schopna z letiště na kraj města ani natáhnout tramvajovou linku a Hlavní nádraží jejího hlavního města nemá štafl pro taxíky, takže taxi tam jezdí jen načerno. Úvod bych mohl natahovat v podstatě neomezeně, jeden příklad za druhým. Ale teď k věci.

Jsme ve stádiu nejhlubšího úpadku a zabýváme se sněním. Plánujeme šinkansen v době, kdy z Brna do Prahy jedeme vlakem (bez stálého připojení mobilu) tři hodiny, chceme provrtat tunel z Prahy do Berouna (padesát kilometrů). Chceme atomové elektrárny a též i stíhací letectvo vybavené F35. Potud plány. Jak dopadne realizace?

To je námět dnešní úvahy. Všimněte si ducha debaty kolem F35. V šestihodinovém projevu mudruje Andrej Babiš, zdali F35 potřebujeme. Není to jediný mudrlant, co má na starosti obranu českého nebe. Realita je ale jinde.

České nebe nikoho nezajímá, snad kromě Čechů samotných, ale i těch málo. Nastává nová studená válka. Imperiální mocnost Rusko se netají revanšistickým plánem napravit roky 1989 (kdy se Rusko vzdalo ozbrojené podpory moci nad svými evropskými koloniemi) a 1997, kdy podepsalo s NATO smlouvu o vzájemných stycích v době iluzí, že se Rusko stane normálním státem. Zase to bude hra nervů, ovšem opřená o odhodlání Západu se bránit. Proto je důležité v první řadě budovat vzdušnou obranu – zde jsou základy položeny, ani naši chcimírové zatím nedostali z Moskvy noty k sabotování, takže o tom mlčí. Souběžně je nutno budovat obranu kontinentu a jeho páteří bude vzdušná flotila letounů páté generace F35. Budou se na ní podílet všechny významné státy Evropy. Současná vláda deklaruje, že se na tom chce podílet. Opozice se buď na obraně nechce podílet vůbec, vlastencům je přece jasno, Rusové jsou naši přátelé, anebo nám stačí švédské gripeny, které sice nesmí do boje, ale létají taky rychle.

Vzhledem k výkonu aktuální vlády je zřejmé, že dlouho vládnout nebude a je namístě otázka, co bude dál.

Otázka je prostá: chceme být součástí jasně definovaného sebevědomého bloku demokratických států, anebo chceme zůstat sráčskou zemí, která neumí postavit tramvajovou linku na letiště a v obraně se jen veze a třese se při tom, aby na ni nedošlo?

Pokud by nastala první varianta, bylo by to pro mě první radostné překvapení od roku 1989.