Dobu ne tak moc vzdálenou připomínají obrázky z masové demonstrace na podporu sultána Erdogana v Istanbulu. Svádí to ke shovívavým úsměvům a ironickým poznámkám, jde však o víc než vážnou věc. Erdoganův režim má svůj požár Říšského sněmu za sebou a musí ho náležitě využít. Proto ty demonstrace lidové podpory, podmalované státními vlajkami, aby to na obrazovkách televizorů vypadalo dobře.

To je vcelku zřetelné. Bude to mít ale za následek politickou emigraci. První náznak už tu byl, kdy v době údajného puče několik letců uprchlo do Řecka. Řekové (tedy členský stát unie) je sice nevrátil (pravděpodobně na smrt, určitě do žaláře), ale sami je zavřeli kvůli nelegálnímu přechodu hranic. Je to smutnoúsměvné s ohledem na to, kolik nelegálů Řekové ochotně přijali a odlifrovali dál na západ, do Německa.

Nepochybně ale budou přicházet další uprchlíci. To budou bez nejmenší pochybnosti političtí běženci toho typu, jací odcházeli z Leninova a pak Stalinova Ruska a z Hitlerova Německa k nám, do Československa, které bylo v jednu dobu demokratickou oázou v poušti diktatur. Turečtí političtí uprchlíci budou přicházet a jejich nárok na útočiště je nezpochybnitelný. O ně se musíme postarat, kvóty nekvóty.

Neprojde to jen tak. Bude to zkouška síly, protože Erdogadův sultanát jim bude chtít zakroutit krkem. Jak se Západ zachová vůči jeho hrozbám a vydírání?

Vůči komunistické veleříši se choval pragmaticky. Nedráždil hada bosou nohou, bral ohledy na počet divizí a jaderných hlavic. Byla to ale jasná konfrontace, spadla železná opona, byla tu doktrína zadržování a vojenský koncept jaderného úderu jako odveta i na konvenční útok. Byla to složitá, propracovaná a dlouhodobě úspěšná strategie.

Je na čase vypracovat strategii vůči turecké hrozbě. Od Junckera a Merkelové se ovšem nedá nic podobného čekat.