Případ iráckých uprchlíků, kteří se vydali do Německa, vyvolal o víkendu velkou pozornost médií. Zdrženlivost by ale byla na místě. Každý individuální osud je třeba posuzovat na základě podrobných znalostí situace.

Každý z těch uprchlíků, pokud to ovšem není zabiják islamské invazní armády, má své důvody a své motivy a svůj osud, a je tedy pošetilé odsuzovat lidi, kteří dostali azyl u nás a rozhodli se odejít do Německa. Teď jsou ve šrotišti úřední a právní mašinérie, nelze jinak. Jsme stát a ten, chválabohu, nějak funguje. Někdy to bolí a v tomto případě to bolí nešťastné Iráčany.

Obecnější přesah ten případ přece jenom má. Odhaluje kriticky slabé místo merkelismu, tohoto konceptu sociálního inženýrství, které operuje s pojmy jako demografická prognóza do roku 2050 a integrace milionů migrantů. Merkelismus má tolik podob, jako je barev ročních období. Momentálně vyzrál do dohody s tureckým skorodiktátorem, že se lidé budou distribuovat a redistribuovat jako konzervy, kus za kus, jedni tam, druzí zpátky, ve statisícových sériích.

Co když nebudou chtít? Wir schaffen das, my to zvládnem, to je heslo merkelismu.

U nás to nevyšlo ani v případě pětadvaceti nešťastníků, kteří se necítili dobře v Okrouhlíku u Jihlavy.

Nebyl jsem nikdy v Okrouhlíku u Jihlavy a netuším, zdali bych si tam chtěl založit nový život. Asi by mě taky víc lákal Essen. Nicméně, debatou o tomto konkrétním případu bychom neměli pouštět ze zřetele základní kontury problému, které, jak se zdá, unikají Angele Merkelové a jejím přihlížečům, doposud následujícím její vůdcovský princip.

Nejde o to, zdali Evropa je ochotna nebo není ochotna poskytnout azyl jednomu, dvěma, pěti, deseti milionům nově příchozích. Není to problém mravní. Je to problém, dejme tomu, technický, jakkoli to zní chladně, až nepřátelsky. Není možné, aby tito lidé v časovém rozpětí lidského osudu splynuli s novým prostředím a stali se rovnocennou součástí společnosti. Vždy budou – v nejlepším případě – druhá třída. Z toho naprosto nezbytně plyne nenávist a z ní vzdor a ze vzdoru konflikt.

Stručně řečeno: tím že je přijmeme, jim nepomáháme. Naopak, připravujeme krutý osud jim i nám.

I to je poučení z případu pětadvaceti utečenců, kterých je mi upřímně líto.