Projev amerického prezidenta bude rozebírán ze všech stran a ve změti aktivistických přístupů bude těžké se dobrat nějakého nezaujatého závěru. To, že je to těžké, neznamená, že je to nemožné, a lze se o to aspoň pokusit.

Americký prezident v projevu prohlásil, že Američané nechtějí nikde ve světě prosazovat svůj způsob života. Řekl, že chtějí být příkladem. To je zřejmě nejproblematičtější bod jeho projevu, který neměl být pouhým rétorickým cvičením. Měl ambice stát se jakýmsi programovým prohlášením. Realita je ale taková, že americký koncept života, pokud se vůbec dá nějak rozumně definovat, je méně přitažlivý než kdy jindy, a že tedy strategie příkladu nefunguje. To ovšem je zřetelně mimo dosah jakéhokoli prezidenta, aby se stav změnil a Amerika byla tak přitažlivá, jako dejme tomu v padesátých létech, kdy byla suverénně vítěznou mocností. Vyšla z války ekonomicky posílena, zatímco Evropa byla vlastní vinou na kolenou, a byla tedy příkladem úspěšné, intelektuálně přitažlivé a zároveň i obávané, a tudíž respektované společnosti. To dnes je minulost a Amerikou si vytírá zadek kde kdo, korejským Kimem počínaje a filipínským Duertem konče.

Trumpův projev se týkal mezinárodních otázek, a nemohl se tedy vyhnout problému komunistické Koreje, blouznivě socialistické Venezuely a islamistického Íránu. To jsou jistě příklady zoufale neefektivních společenstev držených pohromadě brutální mocí a masovým fanatismem. Je dobře, že se Trump vůči nim jasně a jednoznačně vymezil. Na jedné straně se totiž zdá, že Spojené státy od roku 1945 nevyhrály žádnou válku, ale na druhé straně je to pořád nejvýkonnější válečný stroj všech dob a jeho takzvané prohry byly zaviněny nikoli malou kapacitou toho stroje, ale neochotou ho použít naplno. To se týká všech konfliktů vedených od roku 1945 dodnes. Vždycky je Spojené státy vedly s jednou, možná oběma rukama v kapse. Kapacita ale zůstala a je drtivá. Donald Trump ji v plénu OSN připomněl a je to dobře.

Nicméně i ty zlovolné státy mají svoje zájmy a svoji historii a tu si musí odžít především samy. Odžila si ji Čína a přerodila se od obra ochromeného nepříčetností kulturní revoluce do globální ekonomické velmoci. Ta by mohla být v tomto ohledu příkladem pro Severní Koreu. Snažme se vyčíst v Trumpově projevu i prostor pro posun touto cestou.

Stisk červeného tlačítka je samozřejmě technicky možný. Ovšem pro Ameriku by měl důsledky na staletí dopředu. Vždyť i ta Hirošima ji traumatizuje a přitom šlo o operaci i na počet obětí v kontextu tehdejší války naprosto standardní a vedla k jejímu brzkému konci.

Proto doufejme, že pasáž o neochotě k importu amerických konceptů nebyla pouhou řečnickou vlnkou. Prospělo by to Americe i celému světu, který je na ní v mnohém ohledu ne snad závislý, ale je k ní velmi přivázaný.