Akce Dopravního podniku následuje jako reakce na případ, kdy chlapečkovi schody poranily nohu. U případu jsem nebyl, zažil jsme jiný. Jel jsem po schodech nahoru na stanici Národní třída, přede mnou kluk. Měl rozvázané tkaničky od kecek, ty se mu nahoře zasekly do toho kovového hřebenu, on upadl a já tenkrát po něm skočil a tkaničky urval. Ono by se nic nestalo, schody by ho nesežraly, ale nic se nestalo, kluk brečel, tkaničky měl urvané, odešel po svých.

Poslání: je třeba vést lidi k tomu, aby věděli o nebezpečí světa. Aby se chránili sami. Neznám případ chlapce poraněného na schodech, v médiích se psalo, že jel s rodiči a skotačil na schodech. Dovedu si představit, že kdyby za mého dětství bylo metro a schody a já jel po těch schodech a skotačil tam, moji rodiče by mi dali facku a bylo by po skotačení, jelikož na schodech se neskotačí, a dojel bych zdravý. Naopak si nedovedu představit, že kdybych skotačil a něco se mi stalo, že by je napadlo žalovat Dopravní podnik za to, že má nebezpečné schody. Ony jsou bezpečné, ale nějaká pravidla vyžadují.

Ono se to samozřejmě zdaleka netýká jen jízdy po schodech. V širší souvislosti je to otázka vztahu jednotlivce k okolnímu světu. Myslím, že není dobře, když jednotlivec začne zapomínat na svoji aktivní roli a s ní spojenou odpovědnost vůči sobě a naopak začne spoléhat na to, že se vnější svět bude starat o jeho blaho.