Nezapomenu na noc, kdy jsem se o pádu Zdi v Berlíně dozvěděl. Bylo to v noci, jel sem tehdy autem se svým kolegou, romanistou Josefem Hajným, do Říma, kde se chystalo svatořečení Anežky České. Tedy: směřovali jsme do Vídně, kde jsme chtěli nechat auto a pokračovat vlakem, ale to je vedlejší. 

Tehdy v té noci jsme z auta viděli padat hvězdu: byl to bolid, připadalo nám, že letí pomalu a že z něho odpadávají žhavé kusy. A zhruba ve stejnou dobu hlásilo rádio, že lidi boří Zeď a lezou přes její trosky. Bylo jasné, že je s režimem konec. Ta zeď, to nebyl jen symbol a dnešní mladí lidé to asi nemohou v úplnosti chápat. Jakmile Rusové nechali padnout Zeď, dali tím najevo, že otevírají dveře mnohonárodnostního koncentráku, dali najevo, že rozpouštějí lágr.

Následovalo pár dní do 12. listopadu, kdy ke svatořečení došlo. Byly to dny nesmírně euforické. V Římě bylo tehdy plno Čechoslováků, režim uvolnil celé vlaky, takže přijelo z celé republiky deset tisíc lidí. A tam jsem tenkrát poprvé viděl slovenské vlajky – vlajky fašistického Slovenského štátu. Už to bylo znamení toho, co mělo brzy přijít. Naivní byla moje představa, že režim padne a obnovíme republiku tak, jak byla zardoušena koncem třicátých let. Těšil jsem se, že se obnoví státní znak, lev se slovenským štítem na prsou. Tak to jsem se spletl.

Pak jsme se s kamarádem vrátili vlakem do Vídně a vzali auto a brali to tentokrát přes Komárno – a čekali jsme, že hranice bude otevřená a pohraničníci že budou oslavovat. Kdepak. Byla to normální tvrdá bolševická hranice se samopaly, psy a ostnatými dráty.

Měla padnout až za pár dní.

Byly to dny nesmírné radosti a tu přechovávám v sobě dodnes. Samozřejmě, že se věci odehrávaly potom jinak, než jsem si já a asi všichni představovali. Ale to je život. Sen se nikdy neuskuteční do všech důsledků. Ale ta podstata zůstala. Padla jejich moc a to, co se odehrávalo dál, to už byl normální život se všemi svými propletenci, jak už to život dovede zamotat.

Pád té Zdi, to byla jistě nejdůležitější událost v poválečné Evropě.