11. listopadu 1918 lidé netušili, že se příměřím právě zakončené válce bude říkat První světová. Byla to Velká válka a svět byl šťastný, že se jí zbavil, nebo si to aspoň myslel. 

Pokračovaly války lokální, ta největší z nich byla občanská v Rusku. I my v nově vzniklém Československu jsme museli vojensky dobývat německé pohraničí, krátce jsme bojovali o Těšínsko a čekaly nás boje na Slovensku, kam měli vtrhnout maďarští bolševici. Ilustrace složitosti tehdejších poměrů, vyprávěl mi můj známý, dávno už zesnulý, tehdy stařičký veterán Velké války. Demobilizovali ho, byl bez práce, a nechal se tedy naverbovat do boje proti Slovenské republice rad. Jako takový dostal statut legionáře a po druhé světové, kdy se bolševici stali vládci celé republiky, byl coby legionář členem Svazu protifašistických bojovníků. Toho Svazu, dnes vedeného někdejším důvěrníkem VB Vodičkou. Ano, jsou to paradoxy a dvacáté století jich bylo plné a jednadvacáté v tom pokračuje.

Nicméně nenechme se unášet negativními pocity. Prezident Macron správně poukázal, že v Evropě je třiasedmdesát let mír, když ovšem pomineme příšerný konflikt na Balkáně, konec konců, tam nebyl plný klid nikdy, připomeňme trvalé napětí řecko-turecké. Ovšem ta občanská válka v někdejší Jugoslávii také je spíš pod pokličkou a Bosna se stává nástupištěm muslimského militantismu proti Evropě.

Co ovšem je nepochybné – údobí bezvýhradného míru a prosperity si užila západní Evropa. Pod americkým raketovým deštníkem žila v blahobytu a radosti a to trvá dodnes. V rozumné míře k tomu přispíváme bezmála už třicet let také, to není málo a je dobře si to připomínat. Je tedy moc dobře, a tím se dostávám k aktuálním tématům, že si výročí připomínáme, že naše kostelní zvony tloukly, že jsou otevřené výstavy nejen v muzeích, ale i na ulicích, že se připomíná vše, co bylo. To nespadlo z nebe, musel to někdo zorganizovat a připravit a je třeba tomu vyslovit uznání.