Rok a půl máme Fialovu vládu, rok a čtvrt se potýkáme s dopady války na Ukrajině. Může-li na tom něco překvapit, pak to, že ve vládě podpora Ukrajině neklesá, ale tím nejsme v Evropě výjimeční. Výjimečněji působí rozpory v bezpečnostním aparátu.

Ministryně obrany Jana Černochová je ve sporu s náčelníkem generálního štábu Karlem Řehkou. Řehka nabízel rezignaci, ale premiér mu ji rozmluvil, dovídáme se z médií.

Je to normální v době, kdy se na bezpečnostní aparát upírá pozornost doma i u spojenců? Kdy se uzavírá dohoda s USA o vojenské spolupráci, podepisuje nákup švédských vozidel pěchoty a zvažuje pořízení stíhaček F-35? Upřímně, v takovéto situaci je střetávání názorů normální. Nenormální – odpovídající spíše podmínkám vojenské junty či totality – by bylo, kdyby všichni uvažovali a mluvili stejně. Závažnější je, jak tyto věci pronikají do médií. Média publikují, kdo se hádá s kým (to vždy někdo vynese), ale už nezveřejní věcnou a celou podstatu sporu (to už bývají utajované skutečnosti). Běžný občan, konzument médií, si pak chtě nechtě dělá obrázek poněkud zkreslený, posilující nejistotu.

Ukázka z rozhovoru s Janou Černochovou pro Právo (1. 6.): „Když jsem se stala ministryní, Vojenské zpravodajství mě informovalo o šetření několika příslušníků armády. Šlo o docela velkou korupční kauzu a týkala se i několika plukovníků.“ Hrome, řekne si čtenář, to se nám armáda pěkně rozkližuje. Ale informaci, kolik lidí a na čem se podílelo, nezíská. Ví jen, že o tuto verzi ministryně opírá své vysoké personální pravomoci. Cítí vliv tajných služeb Ruska? „Ano, pociťuji ho značně,“ ale „z bezpečnostních důvodů nebudu konkrétní.“

Nelze říci, že lže. Ale nikdo – ještě je v paměti, jak označila dopad ukrajinské rakety do Polska za ruský útok – nemá jistotu, jak to je. Čím víc padají výrazy „proruská scéna u nás“ či „ruské tajné služby“, tím víc může v občanech sílit pocit, že je to jen alibi pro ryze domácí spory.

Po dobu Astonovy dovolené přebíráme úvodníky z Lidových Novin se souhlasem redakce.