Podíváme-li se ale na prapodivný kolotoč současného politického vývoje v srdci Evropy, aniž bychom předjímali údajně mocichtivé touhy Václava Klause, budeme se bavit o něčem úplně jiném.

Vždyť jaká byla v tomto povolebním kolotoči role prezidenta Klause? Docela prostá - i přes patový výsledek voleb měl zájem na ustavení vlády podpořené parlamentní většinou. Nebyl veden úvahami o svém znovuzvolení, jak všichni komentátoři dokázali lidem nabulíkovat, protože i kdyby nakrásně Paroubek s Topolánkem sestavili velkou koalici, kdo Václavu Klausovi zaručí, že jej za dva roky poslanci těchto stran z jakési chimérické vděčnosti budou volit? Ač se to zdá většině novinářů a politologů neuvěřitelné, prezident byl veden prostou snahou o prospěch naší země - a toho je možné dosáhnout jedině pomocí stabilní vlády se čtyřletým nezpochybnitelným mandátem. Jestliže nyní uznal, že dohoda parlamentních stran na takovém řešení možná není, umyl si ruce (zejména nad Paroubkem, zarytě blokujícím cokoliv, co nevede k jeho vládě) a nyní věří, že strany se i bez ČSSD dohodnou na předčasných volbách a on nebude muset jmenovat premiérem předsedu sociálních demokratů. Možná bychom se totiž dočkali překvapení - prezidentovy abdikace.

Třebaže by tento krok neznamenal pro jmenování Jiřího Paroubka předsedou vlády žádné podstatné zdržení (jmenoval by jej předseda Poslanecké sněmovny, jistý problém by snad nastal, kdyby před tím Vlček podle svého slibu odstoupil) a Václav Klaus by nedokončil své volební období (proč všichni tvrdí, že na tom tolik lpí?), ale - a to je hlavní - nezapsal by se do historie jako první porevoluční prezident, za jehož vlády se dostali k moci komunisté - třebas jen v podobě podpory menšinové vlády sociálních demokratů!

Klaus by se tímto krokem zachoval podle svého přesvědčení, že jeho jednání má směřovat zejména ku prospěchu země - a s tímto přáním je ustavení vlády Paroubka a komunistů v naprostém rozporu.