Ústavní soud se podle očekávání odmítl zabývat senátní žalobou na Václava Klause ve věci velezrady. Odmítl ji prostě s tím, že Klaus již není ve funkci, a žaloba je tudíž bezpředmětná. Což se vědělo a věc dopadla podle očekávání.

Náhledů na celou věc bylo, jest a bude mnoho. Dva jsou podstatné. Na jedné straně je dobře, že významné těleso, jímž je senát, jasně konstatovalo, že Klaus překračoval meze dané ústavou, a choval se tudíž nedemokraticky a neústavně. Kdyby se stáhnul do svého dočasného útočiště a odtud se chystal dobýt Evropu a nikdo by neřekl ani slovo kritického zhodnocení, bylo by to smutné, ba ostudné. V tomto smyslu je Petr Nečas hrubě vedle, když s přičinlivou horlivostí vyzývá strůjce žaloby k odstoupení. On sám je zásadně odpovědný za jeden z nejhorších Klausových přešlapů, totiž amnestie hospodářských deliktů. Když mohl Klaus nepodepisovat, mohl nepodepsat v rámci volnosti ústavy i on. Jenže on podepsal a teď by mu slušelo mlčení, když už se nemá k odchodu.

Na druhé straně šlo od samého začátku o akt demonstrativní bez reálné naděje na praktické vyústění. Klaus může nyní nezdaru senátní iniciativy využít ve svůj prospěch. Gesta mívají nepředvídatelné důsledky a Klaus je velmistr v překrucování a v účelových výkladech. Jak se to dělá, už záhy vidíme, až si bude chystat nástup na Evropu a odtud zpátky na domácí půdu.