Celý pátek se vzpomínalo na události před osmdesáti lety. Pozoruhodné je vyprávění 96leté bývalé zahradnice ze zámku v Panenských Břežanech, poslechněte si ho na podcastu Vinohradská 12. Narodil jsem se po válce, v dětství jsem zachycoval ozvěny té události z vyprávění pamětníků. Těžko srovnávat s čímkoli co bylo potom. Rodiče mi vyprávěli, jak žili v očekávání, že Němci splní svoji hrozbu, že zastřelí každého desátého Čecha. Vylepované plakáty se jmény popravených opravdu nedávaly naději, že je to pouhá fáma a kdo ví, jak by všechno dopadlo, nebýt heroického konce v kryptě kostela v Resslově ulici.

Byly i jiné fámy, opět, vím od rodičů: že Londýn zorganizoval akci, aby odvrátil Němce od úmyslu zřídit plnohodnotnou protektorátní armádu a poslat ji na frontu. Protektorát měl jenom operetní vládní vojsko. Fáma nefáma, vojsko nepřestalo být operetní a při Povstání se vojáci zapojili do bojů proti Němcům. Mimochodem, i v pátek jsem zaznamenal kousavou poznámku, že Slováci měli svoje povstání, kdežto my ne. No jo, Rumuni taky povstali a jejich původně kolaborující armáda vyhnala Němce ze země (a Rumuni pomáhali osvobozovat i nás). Jenže Slováci měli armádu a ta byla na frontě. Češi jako organizované těleso po boku Němců nikde reálně nebojovali (nepočítáme „české vojsko v Itálii“), kdežto jiné země Evropy stavěly svoje divize SS.

A úplně na závěr, o parašutistech musely vědět stovky lidí, nikdo přes všechen teror nezradil. Až jeden z nich. Ale ani jeho pohnutky nelze jednoznačně hodnotit. Hrdinům je třeba vyjádřit obdiv a úctu. Zaslouží si to.