Premiér Babiš dává od rezignace nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana ruce pryč, on sám ji zdůvodňuje nátlakem ze strany ministryně spravedlnosti a ministryně spravedlnosti Marie Benešová nátlak popírá a návrh na kárnou žalobu pokládá nikoli za nátlak, nýbrž za nutnost. 

Bohužel rezignace přichází do krajně zjitřené doby. Pět stran demobloku se dohodlo na vyvolání hlasování o nedůvěře vládě za situace, kdy vrcholí zápas s pandemií, kdy usilujeme o podporu spojenců ve sporu s Ruskem a kdy nás Rusko označuje za nepřátelskou zemi. Ministryně Benešová je pokládána za spojence prezidenta Zemana, který otevřeně kope za ruskou stranu, a ex-zástupce Zeman se ve vrbětické kauze osobně angažoval. Těžko se vyvarovat dojmu, že jeho rezignace s krizí souvisí, a bylo by obtížné ji pokládat za oslabení pozice Hradu. Ucelený obrázek si vytvořit nelze, vyjádřit nad ním politování ano.

Nepřátelé Ruska

Rusko má dva nepřátele, Spojené státy americké a Českou republiku. Zní to jako špatný vtip. Putinův režim oligarchické kleptokracie potřebuje vyvolat v obyvatelstvu pocity hrdých obránců obležené pevnosti. Neměl by ale strašáky volit tak, aby to bylo směšné. Když ruský ministr Lavrov vmetl slabošskému Josepu Borrellovi, takto reprezentantu zahraničních záležitostí Unie, že je Evropská unie nespolehlivý partner, a on na to ani necekl, měl svým způsobem pravdu. To ostatně vidíme na vlastní oči, když týž Borrell výslovně odmítl konkrétní kroky na podporu ve sporu s Ruskem. Dělat ale nepřítele ze státu ve stavu politického rozkladu, vedeného chaotikem padajícím ze schodů, to je silné kafe. A přifařit k tomu Česko?

Opravdu je na tom Putinův režim tak špatně, že potřebuje takové nepřátele?