Německý kancléř bleskově navštívil Prahu a v aule Karolína pod vlídným dohledem sochy Karla IV. přednesl hodinový projev. Podle očekávání v něm nastínil projekt budoucnosti Evropské unie. Jeho jádrem je návrh na zásadní změnu: nejdříve postupně (salámovou metodou) se má přejít od jednomyslnosti k hlasování kvalifikovanou většinou. Novinka to není, projekt se diskutuje už delší dobu, nicméně aranžmá dodalo projevu nátěr oficiality, že je to pražský projev který bude znamenat bod zlomu.

K tomu třeba podotknout především to, že střety konceptu centralismu a decentralismu se táhnou evropskými dějinami od mýtických prapočátků. Jsou tudíž přirozené, někdy převažuje jeden, jindy druhý, přispívá to k dynamice dějin. Projekt federální Evropy – a k němu systém schvalování kvalifikovanou většinou směřuje – má mnoho zastánců napříč Evropou a má stoupence i u nás. Široká veřejnost se o to málo stará. Mimochodem, svědčí o tom i takřka absolutní nezájem internetových médií o Scholzův projev. Přitom ve svých důsledcích, kdyby se projekt realizoval, bychom definitivně ztratili zbytek suverenity získaný rozpadem Rakouska - Uherska a stali se součástí jakéhosi nového Francouzsko - Německa. A nikoho to zjevně nezajímá. Ono, troufnu si předvídat, začne. Hrozí nebezpečí, že se na téma vrhnou formace typu SPD a Trikolóry, tedy protagonisté iluzorního konceptu „nezávislosti“, tito rádoby vlastenci, kteří tvrdí důvěřivcům, že je možné žít mezi dvěma bloky a nezadat si ani s jedním, ani s druhým. Jestli reálně uvažující politické síly nepřevezmou iniciativu – a teď myslím na ODS především, pak se stane to, že se jakákoli rozumná debata znemožní. Dopadne to jako třeba s debatou o homosexuálních sňatcích, kdy je a priori připouštěn jen pozitivní přístup a námitky jsou skandalizovány jako projev středověku. Je to výzva – a nakonec stejně vše skončí hlasováním, posledním hlasováním uskutečněným jednomyslně… Když dopadne pozitivně a řekne návrhu Herr Scholze „ja“, máme tu Francouzsko - Německo.

Tak daleko nejsme, nikdo ještě nehlasuje a můžeme diskutovat.

Kancléř Scholz argumentoval ve prospěch hlasování kvalifikovanou většinou aktuální situací, v níž se Evropa ocitla poté, co Rusko rozpoutalo dobyvačnou válku proti svému sousedovi, aspirujícímu na členství v západních strukturách.

Právě to, co se dělo od začátku války, ukazuje na Achillovu patu jím navrhovaného systému.

Co by se stalo, kdyby většinové hlasování už platilo? Že by „Evropa hovořila jedním hlasem“? Hovořila by hlasem Francouzů a Němců, kteří by s podporou svých západních spojenců přehlasovali státy, které se cítí ruskou agresí více ohroženy. Právě Scholzovo Německo se zachovalo vůči Ukrajině nesolidárně, také Macron se právě nevyznamenal svou snahou „neponížit Putina“. Jak by vypadala evropská politika vynucená frankoněmeckým hegemonem?

Jako argument se uvádí příklad zejména Maďarska. Orbánova politika je v nesouladu s většinovým postojem ostatních států. Zde se dá namítnout: No a co? Ostatní pomáhají, Orbán podlézá Putinovi. Škodí Evropě nebo sobě? Jak to bude za pět, za deset let? Jak to bude, až válka skončí, Putin umře, kdo ví, co nastane po něm? Maďarsko bude nadále sousedit s Ukrajinou, čtyřicetimilionovým národem, který Orbánovi nikdy jeho zradu neodpustí. Škodí teď Orbán víc Evropě nebo své zemi, kterou odsoudil k sousedství k trvale nevraživé mocnosti? I takové otázky je třeba si klást. Historie není to, co se dnes píše na webu, je to běh na velmi dlouhou vzdálenost. Takže „argument Maďarsko“ naprosto nemá tu průbojnost, jakou mu přičítají stoupenci centralizované Evropy.

Evropa má sílu ve své produktivitě v širokém slova smyslu, od průmyslu a zemědělství přes vědu až po kulturu. Její síla je v pestrosti, a to by měli brát v úvahu i mladí stoupenci progresivních směrů, které diverzitu tolik prosazují. Scholzův projekt diverzitu omezuje. Nechme Evropu pestrou, třeba leckdy rozhádanou a ne hned tak rychle schopnou se na něčem dohodnout. Když ale pak jde do tuhého a jde o nesporný zájem všech, ona se dohodne.

I bez pana Scholze.