Strana vznikla v roce 1897, za první republiky hrála významnou úlohu v našem politickém systému, po únorovém komunistickém převratu byla zmrzačena a transformována na Československou stranu socialistickou. V roce 1990 měla dosti značnou šanci na úspěch, ovšem vinou neschopnosti se dohodnout, což je choroba české politiky vyplývající ze zahledění do sama sebe a z něho plynoucího leštění ega, propadla se do bezvýznamnosti. V polovině devadesátých let se v ní politicky popálil Jiří Dienstbier a nyní je to bezvýznamné uskupení, za nezájmu obyvatelstva vedené už devět let Jaroslavem Rovným.

Čert ví, co to Paroubka trklo. Je uražený, to se dá pochopit. Jeho spolupracovníci se k němu zachovali jako chrapouni a hulváti, ovšem ODS se zrovna tak chová k Topolánkovi, prostě chrapounství a hulvátství je normou chování v české politice a Paroubek by v tomto ohledu mohl dávat lekce. Podivuhodný je ten nedostatek loajality. V kultivovaných politikách je běžné, že se některý z vůdců jaksi omrzí a je na čas v ústraní a pak se třeba vrátí. Kdyby chrapoun Zeman byl takové noblesy schopen a netřeštil s odchody na Vysočinu a s infantilními literárními žvásty, jistě by dnes mohl v sociální demokracii hrát významnou, možná i vůdčí roli. I Paroubkovi by mohla jednou tahle doba nastat.
Jenže on odejde k nár soc.
Pokud to udělá, přejme mu šťastnou cestu. A dodejme – nezapomeňte tam pozdravovat.