Jak situace houstne, vyhrocují se postoje. Ke kuriozitám současné doby patří stížnost Michala Pavláska z Etnologického ústavu a dokumentaristky Apoleny Rychlíkové plus stovky petentů adresovaná Radě České televize.

Stížnost míří na debatu advokátky Kláry Samkové a bývalého ministra pro lidská práva Michaela Kocába v televizi. Zmínění petenti protestují, že do veřejnoprávní televize byli vpuštěni nikoli odborníci na věc běženců, a pokládají to za nepřípustnou bulvarizaci.

Odsuňme stranou skutečnosti, že někdejší zmocněnec pro lidská práva je asi kompetentní se vyjádřit k uprchlické krizi a že Klára Samková se dlouhodobě specializuje na lidská práva, a tudíž asi má též právo se kompetentně k věci vyjadřovat. Nicméně uvidíme, jak se Rada ČT s udáním vyrovná.

Bylo by ale zajímavé popřemýšlet, kdo by tedy byl nesporným kompetentem, přípustným k vyjádřením ve věci uprchlické krize. Napadají mě minimálně dva obory.

Především by to měli být bezpečnostní experti z oblasti policie a rozvědky. Není přece sporu o tom, že jsme ve válce s islamistickým extremismem. Ten už v mnoha evropských zemích vraždil a není nejmenší důvod pro to, že nemá na mušce naši zemi. Takže bezpečnostní experti by se měli vyjadřovat k míře rizika infiltrace teroristů v nekontrolovatelných masách lidí, kteří přecházejí hranice mimo jakékoli regule a právní normy.

Další okruh expertů by byl širší. Měli by se vyjádřit k otázce, jaké jsou schopnosti společnosti absorbovat příchod lidí v řádu set tisíc, jak je zaměstnat, naučit jazyk, přizpůsobit našemu právu (ve kterém se nevyzná ani rodilý občan) a jaká dávají v tomto smyslu doporučení. To by jistě byli odborníci s vítaným odborným názorem ve veřejnoprávních médiích.

Co se děje

Zcela vážně, a soudný čtenář to jistě pochopil, vnímám aktivitu pana Pavláska a paní Rychlíkové jako kuriózní produkt soudobé zjitření atmosféry. Realita dnešních dnů mi připomíná podzim roku 1989, kdy se masy východních Němců daly na pochod. Praha zažila jejich invazi a nakonec režim ustoupil a umožnil jim odchod do Západního Německa, totéž se stalo v Maďarsku. Historie se opakuje. Ti lidé chtějí do Německa, protože Německo má velkorysé sociální projekty a také německá společnost je nadstandardně tolerantní. Internace a buzerace na nádražích a číslování fixou je tudíž nesmysl. Nakonec bude nutno ty lidi do Německa pustit.

Německo teď apeluje na redistribuci běženců do zemí Evropské unie. Bez ohledu na postoje dotyčných států je velmi pochybné, že běženci na navrhovaný systém umístěnek přistoupí. To je zase produkt německého systematického myšlení, které však není sdíleno ve většině světa. Jest pouhou iluzí. Němci totiž věří, že když vypracují seznam bezpečných zemí, že kupříkladu kosovští Albánci sklapnou kufry a vrátí se do Kosova. A že když nařídí Somálci, který pěšky přešel Saharu a na gumáku přeplul Středozemí a dostal se v kufru auta do Frankfurtu, kam se má odsunout, že popadne umístěnku a odjede do předurčené Kardašovy Řečice. Němec by tam odjel, protože by si to přečetl na umístěnce. Nevěřím, že to udělá Somálec.

A další velkou neznámou zůstává otázka, co se bude dít dál, jestli příliv běženců bude stoupat. Viděno prizmatem médií – se všemi výhradami a pochybnostmi – Němci se k běžencům chovají přívětivě. Budou to dělat, až příliv dosáhne milionových počtů ročně?

To jsou jen takové nahodilé otázky, které v mysli naskakují na okraj rozčilení pana Pavláska a paní Rychlíkové.