Velká část května za námi, půle roku před námi a případ Klausovy amnestie je stále na tapetě. Je třeba velké trpělivosti ke sledování toho, co Josef Kopecký na iDnesu trefně nazval telenovelou. A on upozornil na roli člověka širší veřejnosti neznámého, na roli právníka Zdeňka Koudelky. Přečtěte si ten článek, objasňuje mnohé.

Nicméně jeho závěr opakuje mantru, která je podle mého názoru pochybená. Že Petr Nečas coby premiér mohl nepodepsat amnestii, jasně namířenou proti zájmům našeho státu a naší společnosti, tedy že mohl nepodepsat amnestii, která vrhává nesmazatelný stín i napříště na všechno, co Klaus a jeho tlupa uchystají a vykoná.

Mohl nepodepsat?

Samozřejmě mohl nepodepsat, jako dnes Klausovo alter ego Miloš Zeman odmítá podepsat jmenování českých velvyslanců, pokud neprojde udělení boboniéry Klausově rodině v podobě inaugurace paní Klausové v Bratislavě. Mohl to i zmačkat a zapálit a mohl s tím vystoupit v televizi a mohl dokonce seznámit veřejnost s tím, jaké svinstvo Klausova amnestie vytvoří, a že on, hrdina české politiky, tomu zabráni, a navrhovali by mu za to bronzový pomník.

Přinejmenším by sklidil potlesk a asi bych byl mezi pošetilými tleskajícími.

Ale co by to vyvolalo?

Vzpomínejme.

Reakcí na první Havlovu amnestii byla vzpoura ve věznicích – vzpoura vyvolaná nespokojeností s tím, že propouštění jde pomalu. O nic jiného tam nešlo. Amnestie byla jasná, po pádu teroristického režimu oprávněná, s cílem dát novou šanci i kriminálníkům (s plným vědomím, jak marná je to snaha). Přesto to vyvolalo vzpoury. Já tam tenkrát byl coby na Pankráci novinář a zažil jsem to. Dnes se o tom moc nemluví, je to zapomenuto.

Kdyby Petr Nečas nepodepsal amnestii, měl by na krku obrovské povstání v českých věznicích a novináři, kteří se na něj dnes šklebí, že podepsal, by ho pak ukřižovali za to, že nepodepsal.

Ty vzbouřené by stejně nakonec pustili. Ale všechno by bylo ještě horší, než je, jakkoli si je těžké to představit.