Někdejší dělnická prokurátorka z procesu s Miladou Horákovou dostala u odvolacího soudu šest let vězení za spoluúčast na justiční vraždě, a to ještě musel být aplikován prastarý říšský zákon z roku 1852, jinak by trest musel být mnohem vyšší. A teď přichází nejvyšší státní zástupkyně Renata Veselá a žádá prezidenta o milost. Nejsme jako oni, to je jádro jejího argumentu.

Prezident má právo udělit milost komukoli. Jakmile milost udělí, není tím řečeno, že čin nebyl spáchán a že soud nesprávně rozhodl o trestu. Prezident využívá pravomoci hlavy státu a jako představitel státu pachatele omilostní, tedy zbaví ho povinnosti trestu. Je to právně čisté, není v tom ani za mák oné chalupnické metody „malá domů“, kdy se vynese trest a "ví se", že "potrestaná" nikdy mříže neuvidí..

V jednom bodě ale nelze s Renatou Veseckou souhlasit, ať její rozhodnutí chápeme jakkoli. Ona říká, že nechce, „aby se současná justice chovala podobně jako ta v padesátých letech a posílala staré lidi do vězení“. To je absolutně pochybná formulace. Zločinnost justice padesátých let nespočívala ve faktu, že posílala staré lidi do vězení. Princip byl jiný – komunistická justice posílala do vězení a na popraviště nevinné lidi. Když tedy Vesecká klade rovnítko mezi metodami komunistické justice a „starým člověkem ve vězení“, srovnává nesrovnatelné. A nejen to. Nepřímo obviňuje současný soud, který Brožovou-Polednovou odsoudil, že se chová stejně jako soud z Urválkovy éry.