O dva body kupředu se Česko umístilo v žebříčku vnímání korupce. To je bezesporu potěšující zpráva a kupodivu se dostala i do médií, navzdory zásadě, že jenom špatné zprávy mají nárok na to býti šířeny. Navíc ty dva body znamenají pět příček v žebříčku a to je věru důvod k potěšení.

Dnes už je to historie, ale bylo by zajímavé zkoumat, jak by asi dopadla Československá socialistická republika, kdyby spadala do záběru výzkumu. Tato pro soudobé nostalgiky země zaslíbená neznala nic jiného než korupci. Zboží bylo rozděleno na dvě kategorie, neprodejný šmejd a nedostatkové zboží, které bylo nutno shánět. Do té druhé kategorie spadalo takřka veškeré spotřební zboží, vzpomínám, jak jsem přes známého sehnal mrazák v jakémsi železářství na Zbraslavi a odřezky pro psa jsem ze známosti dostával od řezníka na rohu. I to byla svým způsobem korupce.

Auta? Můj soused nocoval na karimatce tři noci v příkopě, aby se dostal ke své vytoužené škodovce. No a vida… ono se to, konkrétně v tomto případě, vrací. Ke svému podivu zjišťuju, že auta nejsou. Ne že bych nějaké nové chtěl, mám svého kombíka na vožení psů a dříví z lesa a nic nechci, ale jen tak tykadly vnímám cvrkot kolem sebe. No a když auta nejsou, někde jsou a bude třeba známostí a když na to přijde, tak přitlačení. Tedy úplatek.

Šílené devastující ekologistické limity ochromují trh, auta nemají oprávnění, roste nejistota, některé modely se na evropský trh nedostanou. Zatímco Asie a Afrika vesele rostou a dýmou a rozhazují kolem sebe plast, my tu budeme rdousit průmysl a nakonec to dopadne jako na Kubě, kde dodnes jezdí v amerikách z padesátých let.

Ten můj kombík ještě dvacet, třicet let vydrží.

Dýl než já.

Tolik tedy optimistické zjištění na závěr.