Je v tom dosti zásadní rozdíl. Uprchlík je prostě ten, kdo prchá, migrant je ten, kdo migruje. Česká averze proti migrantům se stala skvělou municí pro ideologii ctnosti, která mrskáním sebe sama dosahuje úrovně svatosti. Odmítli jsme sirotky, ó, jaká hanba, i dnes to zaznívá ve veřejném prostoru. A že přijetím Ukrajinců maskujeme odmítnutí kvót.

Staré úsloví znělo: klovej jak klovej, rozumu se mi nedoklováš. Ukrajinci utíkají k sousedům, do Polska, na Slovensko a Maďarsko a samozřejmě i k nám. To dá rozum, když mi vrazi podpálí chalupu, běžím do nejbližšího bezpečí. Těžko ale uvěřit, že někdo, komu zapálili chalupu u Aleppa, musí najít útočiště ausgerechnet ve Stockholmu. To prostě rozum nebere.

Kde rozum nebere, tam nastupují ideové triky, a budeme se tedy tvářit, že uprchlík jako migrant a naopak. Je to ale přetvářka a pokrytectví. Trapné v tom pokračovat a vida, přece to mnozí dál dělají.

Ještě jeden postřeh z pozorování ideového kolbiště. Putinovskou písničku často pískají ti samí lidé, kteří se oháněli covidismem. Pořád nás zachraňují před nějakou diktaturou, včera před rouškami a vakcínou, dnes před podporou Ukrajiny na úkor našinců v souvislosti s válkou, kterou zavinil Západ, protože se nechoval vůči Rusku s patřičnou úctou. Ti samí lidé. Pasuje na ně ta věčná otázka, zdali to dělají z blbosti, nebo za cizí peníze. Ona bude pravda někde na půl cesty, jak už to bývá.