Průzkum STEM ukázal, že míra spokojenosti dosahuje takřka rekordní výše – 64 procent si myslí, že současný režim je lepší než ten předlistopadový. Na Novinkách uveřejnili graf od roku 1992. Je zajímavé, jak se křivka nespokojenosti a spokojenosti zrcadlově promítá. 

V roce 1992 to bylo 69 : 15, to byl tedy rekordní rok. To je vcelku pochopitelné. Lidi jsou spokojeni z pozitivní změny, jsou rádi, když se něco hýbe k lepšímu. A potom to začalo jít s kopce, za Klausových vlád určitě s kopce, až sociálnědemokratičtí premiéři se mohou chlubit vzestupem, Zeman a Špidla a na pravdě boží chudák Gross. V listopadu roku 2006 bylo dosaženo dalšího pozitivního vrcholu – 63 : 18, to bylo v době tahanic kolem vlády Mirka Topolánka, následoval očekávatelný propad až na dno v lednu 2013, to si může dát za rámeček Petr Nečas. Od té doby to za Rusnoka, Sobotky a Babiše leze nahoru s propadem zaznamenaným v říjnu 2016 (50 : 16), to byl ve Strakovce Sobotka. Následuje prudký vzestup na současných 64 pozitivních ku 16 negativních. STEM sleduje i linii názoru „je to stejné“, a ta je více méně bez velkých výkyvů a spíše se drží amplitudy spokojených. Což je poněkud paradoxní, dalo by se čekat, že tato křivka bude kopírovat křivku nespokojenosti.

Jsme tedy v údobí skoro maximální spokojenosti – nicméně i tak si víc než třetina lidí myslí, že je to dnes horší, eventuálně stejné jako za bolševika, což věru nechápu.

Byl by zajímavý výzkum, jak by to bylo, kdyby se měřila spokojenost za Protektorátu a za Gottwalda. Zní to absurdně, nicméně i tehdy byly vrstvy lidí, které si za Protektorátu žily velmi pohodově. Měli práci, fasovali lístky na potraviny a šatstvo a na ty lístky se zboží dalo koupit atd., měli prostě klídek. No, ten výzkum se udělat nedá.

Za mně: za bolševika to bylo lepší, protože mě nebolela kolena a do schodů jsem se nezadejchával! Ale teď zase vážně – je zajímavé, že podle těch grafů spokojenost za takzvaně pravicových vlád klesá, třebaže ty takzvaně pravicové vlády si kupovaly voliče stejně nestydatě jako ty levicové a byly to zrovna tak jen trapně udržovací vlády – jistě že do toho nemůžeme počítat heroické doby ekonomické transformace, která přinesla bolestné momenty a málo kdo je ochoten uznat, že se podařilo ty bolesti minimalizovat na únosnou mez. Což nebrání v nadávání a příkrých odsudcích.