Hradecké umírání
Věci veřejné, proslulé mimořádně neveřejným způsobem vedení politiky, odcházejí ze scény. Stručně se dají charakterizovat jako voličův omyl a s tímto chmurným konstatováním jsme počínání této strany mnohokrát komentovali i na tomto místě.
Ona pochmurnost má však širší rozsah. Fiasko Věcí vřejných jistě zasáhlo především ty, kteří tuto stranu volili. Politika, to je nabídka naděje a Věci veřejné inzerovaly naději na novou politiku. Před tím to byli zelení, které vystrčily průzkumy agentur na veřejné mínění na volitelné místo, až to skončilo u Zubové a Jakoubkové. Maximální balík naděje předložili veřejnosti do té doby ctihodní zakladatelé Unie svobody. Dlouho část elektorátu věřila Občanské demokratické alianci. Vše skončilo fiaskem.
Naděje ale má tuhý kořínek. Lidé touží po změně a jejich touha sílí úměrně se zhoršováním politické a hospodářské situace. Zdá se, že takové Řecko zvolna přechází z hospodářského do politického marasmu. A na tamní politické scéně, kterou by sotva koho napadlo sledovat, se objevují obskurní politická seskupení.
Nicméně reálná naděje tu je. Naděje, že v zavedených politických demokratických stranách, a ty máme dvě, občanské demokraty a sociální demokraty, konečně nastartují samoočistné procesy. V Praze jeden takový – zdá se – započal a bylo by obrovskou vzpruhou pro náš politický život, aby dospěl k zřetelnému a čitelnému konci.
Nicméně, abychom zůstali v realitě, občan by měl mít na paměti, že politici mají minimální možnosti (a zájmy), aby jeho úděl zlepšili, ale potenciálně mají nekonečně prostředků, jak jeho úděl zhoršit. Od roku 1938 s tím mají naši občané bohaté zkušenosti.
